Program Sentinel

Člověk

„Co jsi zač?" vyjekla Shadow a přitáhla si tenkou přikrývku více k tělu. Nightcrawler zvedl ruce, aby viděla, že není ozbrojen, a ucouvl.

„Jsem člověk!" vyhrkl první větu, která mu přišla na jazyk. „Neublížím ti. Jsem jen člověk." Korektně nezmínil fakt, že člověk se schopností teleportace.

Shadow horečně těkala očima ze strany na stranu a vůbec se jí nelíbilo, co viděla. Malá bílá místnost, spousta elektronických přístrojů, modrý elf... a její vlastní, uhlově černé ruce, téměř svítící na světlém povlečení. Třásly se jí, jenže ne zimou. Bála se.

„Kde to jsem?" zeptala se opatrně. Všechno v jejím okolí pro ni bylo nepochopitelné, ale nejhorší bylo, že si nic nepamatovala. V hlavě jí vířily tisíce otázek. Kdo jsem? Kde jsem? Proč tu jsem? Kdo jsi ty? Můžu jít na záchod? Všechno tohle jí vířilo hlavou. Tíha skutečnosti, že neví kdo je, jí šramotila v mysli, jako obtížný brouk. Objala si rukama žebra a do očí jí vhrkly slzy.

„Kdo... kdo jsem?" zamumlala, nečekajíce na odpovědi. Její zorničky byly doširoka roztáhlé, temné jako dvě propasti. „Co jste mi udělali? Prosím, já nechci... nemůžu... nevím, kdo jsem. Ty to víš?"

„Ano." Kurt k ní natáhl ruku, aby ji pohladil, objal, utěšil, cokoliv, jenže ona vyděšeně ucukla před jeho třemi prsty. Bylo mu jí líto, ne, ne líto. Rvalo mu srdce ji takhle vidět, svou ženu, svou Shadow, bojovnici, Stín, jeho královnu, osobní nebe i peklo. „Když tu počkáš, dovedu ti někoho, kdo ti všechno vysvětlí... ode mě to asi slyšet nechceš."

„Mám hlad. Strašný hlad."

„Donesu ti něco k jídlu. Máš nějaké zvláštní přání?"

„Cokoliv s lesním ovocem, nejlépe ostružinami... a kávu." Při těch slovech se její oči ještě trochu vykulily. Byly tak obrovské. Zářily jako dva měsíce a slzy v nich připomínaly hvězdy. Kurt zaťal zuby, aby se k ní nepřiblížil. Ta hrůza v jejích očích, kdykoliv na něj pohlédla... to ho mučilo. Nikdy si nepřipadal tak odporný. Ani když se ho v jeho rodném městě pokusil zabít dav lidí. Oni na něj šli s vidlemi, pochodněmi a nadávkami, zatímco Shadow se jen dívala... a přesto byl její odpor mnohem srdceryvnější, než pár vzteklých měšťanů. Bylo to, jako srovnávat tupý krájecí nůž s břitvou. Cítil se jako zrůda, jako nejhnusnější příšera světa.

„Hned to bude." Velmi pomalu a na špičkách se otočil, aby ji nevyděsil. Koutkem oka ještě zahlédl, jak její ruka vystřelila k ústům, když zahlédla jeho ocas. Zkroutil ústa do úšklebku a potlačil touhu zavýt zoufalstvím. Neboj se mě! Křičel v duchu. Ale nahlas neřekl nic. Jen se skloněnou hlavou odešel, smutný a rozervaný, plný zoufalství. Bože, jestli je to trest za to, že jsem si ji řádně nevzal, prosím, odpusť mi. Prosím. Nemůžu o ni přijít. Svět o ni nemůže přijít.

Shadow vytřeštěně zírala na Kurtova záda, dokud neodešel. V hlavě měla úplně vymeteno. Nevěděla nic, ale otázka kdo vlastně je, ji pronásledovala jako neodbytná moucha. Schoulila se pod deku, a zavřela oči. Přemýšlela.

Shadow. Dívka se stříbrnýma očima a stříbrnou duší. Ozvalo se v její mysli. Dívka zvedla víčka.

Přímo před ní seděl na vozíčku holohlavý muž, muž, jehož oči zářily věděním. Za ním se tyčila hezká rusovláska s veselým úsměvem na tváři, zatímco vedle něj stál malý muž s divokým účesem. Temný elf, který ji tak vyděsil, nebyl nikde vidět, zato místo toho se tam o zeď opírala modrá žena. Všechny návštěvníky zakončoval plavovlasý muž s hvězdou na hrudi.