Program Sentinel

Shadow - Nejmocnější mutantka

Obě se na mě dívaly s oddaností naprosto typickou pro mladší lidi v nesnázích. I přes absurdnost celé situace jsem se pousmála, úsměvem hořkým jako čistá káva. Letadlo se mírně naklonilo a potom s námi cuklo na stranu.

„Ven," vykřikla jsem vzrušeně. Nechtěla jsem bojovat, ale nemohla jsem si pomoct; mé srdce se pod návalem adrenalinu rozbušilo a instinkt přežít se nastartoval rychlostí blesku. Byl to pocit, jako by mi srdce mělo vyskočit z těla, prorazit hrudní koš a rozplácnout se o zem. Dveře letadla se rozletěly na dva kusy, když jsem do nich narazila ramenem, pootočila páčkou, a ještě jednou do nich kopla. Přes strach, smíšený s vášní, jsem ani necítila bolest, ale krev se mi začala vařit. S několika kilometrovým pádem jsem si starosti nedělala, vždyť jsem s sebou měla dvě létající bojovnice.

Hučení v mých uších přehlušil hlasitý výkřik. Storminy oči, do té doby rozzářené jako slunce, pohasly, když se zaměřila na mě.

„Angel!" Příliš dlouho jsem se zaměřovala na stříbrovlasou ženu. Do mého těla narazil štíhlý okřídlený muž, jehož ruce se pokusily uzamknout ty mé v neprostupných poutech. Ve vzduchu jsem udělala kotrmelec a vší silou jsem se od něj odrazila. Omylem jsem zasáhla jeho křídlo. Jeho zorničky se rozšířily bolestí, ale nepouštěl mě. Naše zuby se zablýskly v totožném, vzteklém úšklebku, jenže ani jeden z nás nebyl dost silný na to, aby porazil toho druhého. Takhle vysoko nad zemí jsem se bála ho zasáhnout čímkoliv silnějším, než mými pěstmi; pád by neměl šanci přežít.

Najednou se do toho vložila Tear, jako obvykle hořící bojovností, avšak přesto tichá. Její mohutná křídla narazila do jeho ladných, kosti zapraskaly a pírka popadala. Dlouhý nůž se zablýskl v její ruce, když se s ním po Angelovi rozmáchla. Nightshadow nad námi držela v šachu Storm.

Cosi zapomenutého, jakýsi instinkt, mě varoval před blížícím se nebezpečím. Otočila jsem se k zemi a vydechla v tiché modlitbě ke všem bohům válek. Stála proti nám obrovská přesila. Moudrý Xavier, divoký Wolverine, planoucí Jean Greyová, klidný Cyclops, veselý Banshee, jen náš cíl chyběl. Kde je Nightcrawler?

To všechno jsem byla schopná zaznamenat během několika vteřin, než mi došlo, že jsem jen několik metrů nad zemí. Srdce mi vyskočilo až do krku. Tak takhle zemřu? Myslela jsem, že to bude v bitvě...

Zastavila jsem pár centimetrů nad zemí. Nosem jsem pročísla hebkou trávu. A potom jsem do ní narazila.

Skupinkou projel smích. Jean Greyová se pyšně usmívala, když si proklepávala prsty, ale Cyclops ji opatrně postrčil za sebe. Měl důvod. Měl velmi pádný důvod.

Pomalu, mučivě pomalu jsem se postavila. Storm přistála za Xavierem, zatímco Angel spíš spadl, než přistál. Podlomila se mu kolena, ale rozhodně nevypadal, že není bojeschopný. Zaklonila jsem hlavu. Tear nebylo nikde vidět, zatímco Tařiny nohy něžně políbily zem. Byly jsme ve velké početní i silové nevýhodě. Zmateně jsem přemýšlela, kde zatraceně může být Nightcrawler.

„Boj není nutný," pronesl Xavier tiše. Natáhl k nám ruku, dlaní nahoru. „Shadow, nemusíš s námi bojovat. My nejsme tvoji nepřátelé."

Hrdinové musí žít, připomněla jsem si. Wolverine nasál vzduch a vyplivoval ho s každým slovem.

„Tohle není Shadow, kterou známe," procedil skrz sevřené zuby. Ohromeně jsem ustoupila. Měla jsem pravdu. „Bude bojovat."

Hluboký nádech rozechvěl mé srdce. Cítila jsem je. Cítila jsem jejich strach, ale hlavně údiv. Viděla jsem jejich sevřené dlaně. Wolverine se přikrčil.