KnB Dívka v týmu

VIII Záhadný spoluhráč

Zbývající týden uplynul rychle jako voda. Kira pravidelně chodila na tréninky dříve, aby se stihla převléct, než přijdou ostatní a samozřejmě odcházela jako poslední. Zatím ji totiž nic nenapadlo, jak skloubit sprchování s tím že je holka a tak vždy čekala, než všichni odejdou.
Sice chodila o půl hodiny později domů, ale jí to vůbec nevadilo. Ráda hrála basket a aspoň se mohla stále zdokonalovat.

Byl víkend a Riko jim přikázala, aby šetřili síly na zápas s Yosenem. I přesto že to byl pouze cvičný zápas, stál proti nim jeden z členů Generace zázraků. Skvělý podkošový hráč Murasakibara.
Avšak Kira byla příliš aktivní na to, aby šetřila síly a proto každý den chodila sama trénovat na hřiště, jež se nacházelo kousek od domu.

Navíc nikam s týmem nešla, takže si mohla klidně v klidu přispat, protože se nemusela malovat a ani si dávat nějakou pitomou paruku. V sobotu byla Kira na hřišti jen do odpoledne, pak si šla zaběhat do parku a večer strávila v posilovně.

Druhý den Kira pocítila, že to včera přehnala a proto celé dopoledne prospala. Vstala až na oběd a pak si šla dělat úkoly na následující den. Večer však už neměla co na práci a spát se jí ještě nechtělo, proto se šla projít s míčem opět k hřišti.

Chvíli jen tak tam stála a driblovala na místě a pak hodila na koš. Toto počínání opakovala ještě několikrát, do té doby, dokud se jí míč nezakutálel mimo hřiště.
„ Jak vidím, tak už tu někdo je. " řekl čísi hlas ve tmě. Kira lehce naklonila hlavu na stranu a zvědavě koukala do tmy.

Ze tmy se vynořil zeleno-vlasý chlapec s brýlemi a v rukou držel Kiry basketbalový míč.
Kira nevěděla, co má říct, za celý měsíc co tu bydlela, tu nikdy nikoho nepotkala.

Po chvíli si uvědomila, že stále nic neřekla a rychle vymyslela přijatelnou odpověď „ Promiň, netušila jsem, že tu sem chodí někdo takhle pozdě večer. Klidně odejdu, jestli tu chceš být, stejnak sem si jen tak házela na koš."

Chlapec jí hodil míč na zpátek. ,, A co kdyby jsme si zahráli jeden na jednoho? Neboj, půjdu na tebe z lehka." navrhl a lehce se usmál. Kira neváhala a hned věděla, že chce hrát. Pff za koho mě má? Za nějakou slabou holku, co sotva dá koš, já mu ukážu jít na mě z lehka. Honilo se Kiře hlavou.

,, Dobře, zahrajem si jeden na jednoho a z lehka na mě jít nemusíš, abys pak neplakal až tě porazím." rýpla si Kira do něho. Chlapec si lehec posunul brýle a pak si začal odmotávt obazy z každého prstu.

Kira si toho vůbec nevšimla, ten kluk měl obvázaný každý prst na ruce. Ještě nikdy nikoho takového neviděla, bylo to vážně zajímavé. Poté co si odmotal všechny obvazy z ruky, vytáhl z tašky sošku malého mývala a položil ji na lavičku. Vážně zvláštní kluk, problesklo Kiře hlavou, když spatřila mývala na lavičce.

,, Tak můžeme začít." usmál se zelenovlásek a zaujmul obranou pozici. Kira chvíli driblovala na místě s míčem a pak se pokusila zaútočit, avšak chlapec jí okamžitě míč sebral a přeběhl za trojkovou čáru, aby mohl zaútočit.

Kira okamžitě zaujmula obranou pozici, protože očekávala útok na koš, ale chlapec se ke koši vůbec nepřiblížil. Místo toho střelil koš z místa, kde právě stál. ,, Říkalas, že na tebe nemám jít z lehka, seš si tím jistá? Zatím se totiž jen rozehřívám." ušklíbl se kluk.

Tohle mu Kira nedarovala ihned popadla míč a udělala to stejné jako on, místo toho, aby se ke koši přiblížila, popošla ještě víc kroků dozadu a z téměř poloviny hřištěte trefila koš. ,, Co žes říkal? " rýpla si do něj opět Kira a ze široka se usmála.

Za chvilku ji však úsměv přešel. Ten kluk byl v basketu vážně dobrý. Málo kdy se jí podařilo mu zabránit v hodu na koš, přičemž on zvládal i skvěle bránit, když Kira útočila. Po chvíli totiž přišel na to, že Kiře jdou hlavně házet trojky. Proto pokaždé když útočila, byl k ní co nejblíže, protože věděl, že nesmečuje, takže pod košem být nemusí.

Po chvíli to Kira vzdala, tenhle kluk byl v basketu lepší než ona a předčil ji i v tom co jí pořádně šlo - hodu na koš, z trojkové čáry. ,, Dobře, vzdávám to, asi se mi nepodaří vyhrát." uznala Kira a hodila po chlapci míčem. ,, Já ti říkal, že na tebe půjdu z lehka, ale tys prostě nechtěla." tentokrát si do ní rýpl chlapec.

Najednou Kiře začal zvonit mobil. Kira k němu ihned přistoupila a šla se podívat kdo jí volá. ,, A sakra." zamumlala si pro sebe, protože už bylo jedenáct večer a rodičům nic neřekla.Jak očekávala, čekalo ji dlouhé kázání po telefonu, jakto že nic neřekla, proč není doma a že se všichni báli, jestli se jí něco nestalo.

„ Promiň, ale budu už muset jít, protože jestli budu mít ještě chvíli zpoždění, mamka mě zabije. Jaksi sem se jí zapomněla zmínit, že se jdu projít ke hřišti." ušklíbla se Kira a vzala si míč od kluka.

„ Jasně, snad se ještě někdy uvidíme." usmál se na ni a popřál ji dobrou noc. Kira se poté vydala co nejrychleji domů, protože jak znala mamku, byla určitě hodně vytočená.

Doma následovalo dlouhé kázání, takže se Kira dostala do postele až o půl jedné ráno. Takže se na následující zápas s Yosenem moc nevyspala, navíc celou noc přemýšlela, co to bylo za kluka, s nímž hrála basket. Vlastně ani nevěděla, kdo to byl ani jak se jmenoval.