KnB Dívka v týmu

I Stěhování

,, Cože? Stěhovat!? " vykřikla Kira a vyjeveně se koukala na rodiče. „ Mami mám tu kamarády a tým, proč bychom se měli stěhovat přes půlku Japonska? A zrovna do Tokia?" nechápala Kira. Její matka si oddechla a opět pokračovala ve vysvětlování „ Ano, jak jsem řekla, budeme se stěhovat do Tokia. Tvého otce firma se tam přesídlila, a proto musí i on."
„ Mami ale proč musíme jet tak daleko. Nebudu stíhat tréninky, zápasy a ani školu, vždyť bydlíme od Tokia několik hodin." stále dokola namítala Kira. ,, Právě proto budeš chodit do školy v Tokiu, už jsem tam poslala přihlášku. Jedná se o střední školu Seirin, která je jen pár minut od našeho nového domu."

Kiře v ten moment zmizel naštvaný výraz ze tváře a vystřídala ho panika. Už tu nebudeme bydlet? Co Misaki? Co můj tým? To je určitě nějaký hloupý vtip,se jí dokola honilo hlavou. ,, Navíc Naomi se měla letos stěhovat na kolej do Tokia, kvůli škole, tak se přestěhujeme všichni, než aby se rodina takto rozpůlila. Takže než začne nový školní rok, budeme už bydlet v Tokiu." vysvětlovala dále její matka.

Už to nevydržela a slzy se jí pomalu draly na povrch ,, Ty a tvoje blbá kostymerská vejška! " vykřikla Kira a utekla do svého pokoje. Zamkla se, nechtěla teď s nikým mluvit, chtěla být prostě sama. ,,To není skutečné, je to určitě nějaký zlý sen." říkala si sama sobě dokola.

Avšak ráno zjistila, že o žádný sen nešlo. Rodiče už začínali uklízet a balit nepotřebné věci. Věděla, že Naomi už s nimi nebude bydlet a pojede do Tokia kvůli škole, ale nečekala že nakonec se tam přestěhuje celá rodina. Byla naštvaná, na tu zmalovanou husu Naomi, na tátovu firmu, na rodiče, zkrátka na celý svět. Rychle seběhla dolů po schodech, čapla basketbalový míč a rozběhla se ke hřišti. Někde si potřebovala vybít ten vstek a toto byl jediný nápad co jí přišel vhod.

Když doběhla na hřiště, vůbec se nesoustředila na nic jiného než na to, že se budou stěhovat. Prudce hodila míčem, směr koš, avšak míč minul. Kira překvapeně zamrkala, ona minula? Pokusila se ještě jednou za skorovat, ale opět se stejným výsledkem.

,, Když budeš takhle naštvaná, ten koš nikdy netrefíš. Uklidni se Kiro." řekl někdo za jejími zády. Kira se prudce otočila. Stála tam Misaki. ,, Co tu děláš? Neměla jsi jet s rodiči na nákupy?" vyjela na ní Kira. ,, No, porouchalo se nám auto a nákupy byly na neurčitou dobu odloženy. A tak jsem si řekla, že bych za tebou zašla a mohly bychom si zahrát basket, ale když sem k vám došla, řekla mi tvoje mamka, co se stalo." odpověděla jí Misaki a pomalu přistoupila ke kamarádce ,, Kiro je mi to moc líto, že se stěhujete. Určitě si tam najdeš spoustu kamarádů, tak nebuď naštvaná a hlavně si tu zlost nevybíjej na basketu." pronesla téměř neslyšně Misaki a kamarádku pevně objala. To už Kira nevydržela a malá slzička se prorvala na povrch.

,, Misaki, co si tam bez tebe a bez týmu počnu? Bude se mě hrozně moc stýskat." klepal se jí hlas. ,, Nedívej se na to tak černě Kiro, všechno zlé je k něčemu dobré, určitě to nebude tak hrozné, jak se zdá. A taky mi budeš hrozně moc chybět." šeptala Misaki.

Obě dvě tam ještě chvíli stály a říkaly si všechny své dojmy, sliby, že na sebe nikdy nezapomenou a někdy si určitě zase zahrají basket spolu jako kamarádky. Ani jedna z nich se nemohla ubránit slzám. Vždyť se už neuvidí, nebudou spolu chodit na střední školu, jak plánovaly, prostě nic z toho se neuskuteční, ale přátelství přetrvá. S tímto pocitem odcházela každá domů.

O týden později odjela Kira se svoji rodinou do Tokia - teď už jejich nového domu. Do začátku školy ještě zbýval týden a tak se Kira naplno věnovala vybalování a snažila se nemyslet na to, že se s Misaki dlouho neuvidí.

Když už měli značnou část věcí vybaleno, rozhodla se Kira podívat po okolí. Navštívila park, centrum Tokia, basketbalové hřiště, které se nacházelo hned za rohem, ale hlavně zamířila se podívat do své nové školy- Seirin.

I přesto, že ještě nezačala škola, dostala se dovnitř, protože v ředitelně a v kancelářích se pracovalo už před začátkem roku. Kira došla k velké vitríně, kde se nacházeli různé školní poháry. Ji však zaujmul pouze jeden. Pohár za první místo Winter cupu, basketbalového turnaje. Vedle něj byla postavená malá fotka Seirinského basketbalového týmu.

Byl na ní malinký modrovlasý kluk a vedle něj asi o hlavu vyšší usmívající se červenovlasý kluk. Vlastně všichni na té fotografii vypadali šťastně , a kdo by taky ne, vždyť vyhráli Winter Cup. A pak to Kiře došlo.

Na Seirin není dívčí basketbalový tým.