KnB Dívka v týmu

Prolog

„ Jo další koš!" vykřikla černovlasá dívka a ze široka se usmála. „ No tak Kiro, tohle není normální, ty snad nikdy nemineš. Tohle je již 15 koš a ty stále střílíš čisté hody." konstatovala její kamarádka a nevěřícně kroutila hlavou. „ Misaki,musím si to něčím vynahradit, když se svými 167 centimetry nemůžu smečovat nebo bránit koš jako tady hle někdo." bránila se Kira a narážela přitom na Misakinu výšku.
Misaki byla v basketbalu rozehrávač a smečař. Se svými 183 centimetry se málo kdy našla dívka, která byla v basketbalu vyšší než ona a proto se většinou jejich tým na začátku každé hry zmocnil míče jako první.
Misaki na to neměla co říct, protože Kira měla pravdu, byla dobrá jen v hodech na koš. Ne nebyla dobrá, byla úžasná v hodech na koš. Znala se s Kirou od malička a věděla, že Kira přes prázdniny hodně dřela, aby se dostala na takovou úroveň. Černovláska střelila další koš a nepřestávala se usmívat. Pokaždé když stála na hřišti, smála se. Milovala totiž basket celým svým srdcem a bez něj by si život neuměla představit, prostě basketball byl pro ni vším.

Klidně by na hřišti strávila i několik hodin, kdyby jí nevyrušila Misaki. „ Kiro už bych měla jít domů, za dva týdny začíná škola a zítra ráno jedeme s rodiči na velký nákup, abych měla všechny učebnice. " Kira se ani na svou kamarádku nepodívala, lehce pokývala hlavou a střelila další koš. „ Asi už půjdu taky, začínají se mi klepat ruce z toho házení a nic by se nemělo přehánět." Misaki se překvapeně podívala na svoji kamarádku „ Páni ty umíš říct i něco rozumného, od kdy? " rýpla si Misaki do ní.

,, Já rozumně uvažuju vždycky!" bránila se Kira. Vzala basketballový míč a došla za Misaki. Ta mezitím posbírala obě jejich tašky, jež se válely pod lavičkou. ,, Říkej to někomu kdo ti uvěří." řekla pobaveně Misaki a hodila po ní její batoh.

„Pff " odfrkla si Kira „ Hádat se s tebou nebudu, mysli si svý ale já jsem rozumná" bránila se a založila si ruce.„Dobře, dobře" mávala Misaki rukou „ ale už musím opravdu jít, jinak mě mamka zabije." pronesla pobaveňe Misaki.,, Z toho bych si nic nedělala, já měla být doma již před hodinou, mamka bude asi hodně zuřit." konstatovala Kira,,Uvidíme se zítra na tréninku." dodala a zamávala kamarádce na rozloučenou.Nezbývalo tedy nic jiného než jít konečně domů.

Cesta Kiře zabrala jen pár minut, basketbalové hřiště se nacházelo jen několik ulic od jejího domu a tak byla co nevidět před domem a hledala klíče od bytu. Než je však stihla najít, dveře se otevřely a v nich stála její matka. Naštvaně poklepávala nohou „ Už zase jdeš pozdě. K čemu máš ten mobil, když ho nezvedáš?" Kira chtěla něco říct na svoji obhajobu, ale matka ji neopustila ke slovu „ Už hodinu tu na tebe všichni čekáme a ty nikde. Potřebujeme tobě a Naoimi něco říct a ty si klidně přijdeš pozdě. "
Kira se chtěla nenápadně vypařit do svého pokoje avšak ji Naomi zastavila „ Na tvém místě bych tam ani nechodila, stejnak tě mamka hned pošle za námi do obýváku. Mají v plánu rodinou poradu." a tak Kiře nezbývalo nic jiného, než si jít sednout za sestrou do obýváku.