Milý Náměsíčníku I.

2. Rychlonožka

1 190 slov

     Dnes nastal ten den, na který se žádný z Pobertů netěšil. Sice už je to pro nás každoměsíční rutina, ale i přes to jsme z toho vždycky pořádně skleslí. Už se ani nesnažíme naši náhlou změnu nálady skrývat za roušku úsměvu, jelikož jsme stejně nikdy nebyli úplně důvěryhodní.

     Je to necelý týden, co jsme v Bradavicích. Dnes je pátek. Alespoň že tak... Zítra se můžeme pořádně prospat po dnešní namáhavé úplňkové noci.

     Sedíme ve Velké síni na večeři. Dnes jsme si já a Poberti sedli kousek dál od mých kamarádek, stejně máme každý plnou hlavu svých myšlenek a nebavili bychom se s nimi. Nejhůř z nás všech vypadá Remus. Nečekaně. Je bledý jak stěna a na talíř si dnes nenakládá nic jiného než maso. V tyto dny mi ho bývá hrozně líto, ale nedáváme to s ostatními znát, protože on naši lítost nepotřebuje.

     Vždycky jsem si říkala, jaké to asi je, být vlkodlakem. Prý je přeměna v něj jedna z nejbolestivějších věcí, co může člověk zažít. Chudák Remus. Kdysi jsem si přísahala, že až budu bystrozorkou, najdu toho parchanta Šedohřbeta a zabiju ho za to, co mu udělal. A tu přísahu hodlám splnit.
Sleduji Rema, jak drží v ruce kuřecí stehno a zamyšleně ho pozoruje. Pak ho zničeho nic položí na talíř a napije se dýňového džusu.

     ,,Reme, neměl by sis jít pro lektvar?" zeptá se Sirius. Mladý vlkodlak přikývne a vstane.

     ,,Doprovodím tě," nabídnu se a už se také zvedám. Remus nic nenamítá, tak se společně vydáme z Velké síně směr ošetřovna. Jdeme mlčky, ale štve mě to. Musím něco říct...

     ,,Jaké to je?" vypadne ze mě, aniž bych věděla, že něco říkám. To mám z toho, že pořád mluvím. Pak to dělám automaticky a ani nepřemýšlím, co vlastně melu. Zlozvyk. Zřejmě jsem ho vyrušila z nějakých hlubokých úvah, protože s sebou při zvuku mého hlasu trhl. Když mu dojde, na co se ho ptám, otočí se na mě a pohlédne mi do očí.

     ,,Proč to chceš vědět?" Snad vám ani nemusím říkat, kolik smutku a strachu vidím v těch jeho jezírkách plných medu.
"Nesnášíš to, co z tebe Šedohřbet udělal..." není to dotaz, spíše konstatování situace. Zastavili jsme se.

"Hmmm..."

"Chci vědět jaké to je. Jak se cítíš." řeknu mu upřímně to, co mi visí v hlavě už dlouho.

"Bolí to, celá ta přeměna. Ale fyzická bolest není nic oproti té psychické." Vím o tom, že Remus se celý školní život bojí, aby někomu z nás neublížil. Chápu to, taky bych se bála být na jeho místě.

"Máš strach, že nám ublížíš." Opět jen konstatování.
"Ani si neumíš představit jak velký..."

"Máš strach z budoucnosti?" Tentokrát otázka. Pořád jen stojíme a jsem za tenhle rozhovor hrozně ráda. Remus je můj dlouholetý kamarád a já mám pocit, že dokud mu plně neporozumím, nemůžu ho podpořit.

"To mám," přizná smutně. James ani Sirius by tohle v životě nepřiznali, v tom je Remus úplně jiný. Nemá takové ego jako oni.

"Neumím si to vůbec představit."

"Nikdy nebudu mít normální život." Má pravdu. Bude se mu špatně shánět práce a to není to nejhorší. Remus se nikdy nechce zamilovat, aby jí nějak neublížil, když se neuhlídá.

Obejmu ho a zašeptám tu nejupřímnější větu, co mi kdy vypadla z úst: "Jsi silný, Remusi. Tak silný, jako nikdo koho znám."
"Děkuju, Maio." zašeptá na oplátku a pustíme se.

Za pár minut bude půlnoc. Já, Sirius, Peter, James a Remus běžíme směrem do Zapovězeného lesa. Doběhneme na mýtinu ozářenou úplňkem těsně před tím, než Remus dopadne na kolena a z plných plic zařve. Přeměna začíná.
Nadlidsky se nahrbí a rychle mohutní. Oblečení se na něm trhá, jako by bylo z papíru. Viděla jsem to už mnohokrát, ale vždycky mě to fascinuje. Řve jako pominutý, ale z řevu se začíná každou novou vteřinou stávat vytí, z něhož mám husí kůži. Je to ten nejhroznější, nejúzkostlivější zvuk, který můžete slyšet. Je to jen pár krátkých vteřin, kdy se z inteligentního, usměvavého a skvělého kamaráda, stane slintající příšera stojící na zadních tlapách, celá chlupatá a s hnusným čumákem. Náměsíčník, tak jak ho známe a milujeme...

Snažím se co nejrychleji přeměnit v mou zvířecí podobu. Kdyby vám to nedošlo, já a kluci jsme zvěromágové. Vyčetli jsme v jedné knížce z oddělení s omezeným přístupem, že vlkodlaci snášejí úplněk lépe, když jsou ve společnosti někoho, kdo není člověk. Člověka rozsápou, zatím co se zvířaty se celkem kámoší. A tak jsme se stali zvěromágy. Chtělo to náročný výcvik. Byly to celé noci strávené buďto v Chroptící chýši, nebo v Zapovězeném lese. Mně, Siriusovi a Jamesovi se to povedlo zhruba ve stejnou chvíli... Jen Peterovi jsme museli trošku pomoct. Ale stálo to za to.

     Po boku masochtivého vlkodlaka už teď stojí mohutný jelen, velký černý pes a nádherný elegantní gepard. Někde pod jejich nohama ještě pobíhá krysa.
Dvanácterák, Tichošlápek, Rychlonožka a Červíček.... Jak jsem již říkala, přezdívky vymýšlel James.

     Začíná na mě přicházet dobrá nálada a mám chuť blbnout. Vím, že nám Náměsíčník neublíží, když jsme v této podobě, ale raději ho nebudu provokovat. Skočím raději na Tichošlápka. Ten je na tom s náladou asi stejně jako já a začne mi utíkat. Běžím za ním a vedle mě i jelen s vlkodlakem (Peter je kdo ví pod kterýma  nohama...), prostě a jednoduše si užíváme noc, nehledě na to, jak budeme zítra vyčerpáním padat na hubu i přes to, že si můžeme přispat.

Cítím se šťastně, když mě unáší mé čtyři svalnaté nohy a svět se mi míhá před očima jako několik různobarevných čar spojených do jedné. Mám najednou tolik energie. Utíkám Jamesovi a Removi a předbíhám i velkého psa, který měl značný náskok. I když je Rychlonožka pěkně blbá přezdívka, musím uznat, že je výstižná.

Běžím, běžím a běžím dokud můžu a až když neslyším žádný hluk za sebou, otočím se a běžím zpátky.

    Po chvilce, tedy alespoň mi to připadalo jako chvilka, se mi povede najít kluky- teď už ve své pravé podobě, jak se sklánějí nad ležícím, bledým a zjizveným Remusem. Úplný pohled na jeho tělo mi zakrývá James, který přes něj rychle přehazuje deku, jelikož jinak je nahý.

Zajímavé je, že i když jsem ve své gepardí podobě zažila už několik Remových přeměn, ještě ani jednou jsem ho neviděla přeměnit se zpět na člověka. U toho byli vždy jen kluci. Možná to bylo proto, že jsem jim vždycky utekla... Ale jsem klukům vděčná za to, že jsou tak pomalí a hlídají Náměsíčníka, protože nebyla bych ráda ani já ani on, kdyby se dozvěděl že jsem ho viděla bez oblečení. Úsměvná představa.
Přeměním se do lidské podoby. Škoda, miluju být gepardem. Vytáhnu hůlku a vyčaruji nosítka, na něž už Sirius levituje Rema přikrytého tenkou dekou. Poté už znaveni kráčíme lesem až k hradu a přímo na ošetřovnu, kde Rema položíme na jednu z postelí a necháme ho ležet. Mrzí nás, že ho tu tak necháváme, ale madam Pomfreyová, naše školní lékouzelnice, nesmí zjistit, že Remusovi pomáháme, protože nejsme jako zvěromágové registrovaní, což je nezákonné. Pro kamaráda cokoli. Ráno ho tu najde a pomůže mu. Naposled se na něj smutně podíváme a odcházíme na kolej.