Milý Náměsíčníku I.

1. Lentilka

Zdravím!
Vítám vás všechny u mé první povídky na Wattpadu. Tahle knížka už je nějakou tu dobu dopsaná, nicméně chce to ještě hromadu oprav a úprav, na které se vrhnu vždy, když je čas. Začala jsem s psaním téhle povídky 3. září 2016... Od té doby se spoutu změnilo, včetně mého stylu psaní a rozsáhlosti slovní zásoby 😂Tak vás prosím, zkuste to nevzdávat hned po prvních dvou kapitolách 😂
Užijte si čtení!!!

Vaše Pešu 😉

PS: U každé kapitoly je napsaný počet slov, ne proto, abych se nějak chlubila, či co 😁 Je tam pro vaši informaci... Abyste věděli, na co se máte připravit 😂

1 943 slov

Moje jméno je Maia Greenová. Momentálně se nacházím ve stavu absolutní natěšenosti, jelikož už pátým rokem se vracím do té nejlepší školy pod sluncem- do Bradavic.

Stojím na nádraží King's Cross, kousek od nástupišť devět a deset a napjatě vyhlížím čtveřici svých kamarádů a dvě mé nejlepší kamarádky. Po mém boku stojí moje mamka - dle mého skromného názoru, ta nejlepší čarodějka na světě (teda hned po Brumbálovi samozřejmě...). Zrovna nedávno si splnila sen a dokončila bystrozorský výcvik, za což jsem na ni velice hrdá, poněvadž už od mala mám úplně tentýž sen. Jednou se ze mě také stane bystrozor. Vím to. Ehm. Nechci se chvástat... ale v kouzlení jsem fakt dobrá. Já a mí nejlepší kamarádi jsme nejlepší studenti z ročníku. Á... my o vlku...

James se Siriusem stojí opodál někde v místě mezi nástupišti jedenáct a dvanáct a vedou nějaký jistě duchaplný rozhovor. Nejspíš čekají na rodiče. Teda jenom na Jamesovy rodiče, kteří se poslední dobou starají i o Siriuse jako o vlastního, jelikož s tou protivnou ženskou, jeho matičkou, se nedá vydržet...

,,Hned se vrátím," houknu spěšně na mamku a rozběhnu se směrem k nim.

Zády ke mně stojí James, tak už za běhu naznačím Siriusovi, klukovi s mírně delšími černými vlasy a pro zmalované pipinky přitažlivým úsměvem, aby mu o mně neříkal. Sirius si mě naštěstí všimne a na znamení, že pochopil se pousměje a dál mluví s Jamesem.

Už jsem jen kousek za Dvanácterákovými zády, a tak se snažím co nejvíce ztišit krok. Dojdu až k němu a v rychlosti mu zakryji dlaněmi oči, nebo spíš jeho kulaté brýle, které mi ve styku s jeho kůží brání. James se lekne a cukne s sebou, ale mé ruce drží dál na jeho obličeji přilepené jako pijavice. Myslím, že konečně pochopil moji hru, protože se přestal cukat a jeho rty se stáhly do tenké přemýšlivé linky. Notak, Dvanácteráku, hádej kdo jsem!

,,Evansová!" vyhrkne nakonec vítězoslavně. ,,Tak už ti došlo, že mě miluješ?" řekne a zasmějě se vlastnímu vtipu, aniž by jakkoliv zapochyboval.

Lily Evansová je jedna z mých dvou spolubydlících a Jamesovi se líbí pfff... dejte mi chvilku. Nejspíš už od prvního ročníku. Z nějakého důvodu si Dvanácterák mylně vsugeroval, že je do něj Lily zamilovaná stejně jako on do ní, což samozřejmě není pravda, a každý den se ji pokouší sbalit. Vůbec mu nepřijde divné, že se mu to ještě nikdy nepovedlo, když je teda Lily do něj takový blázen.

,,To není Evansová, kamaráde," vyvede jej z omylu Sirius. ,,Ta by se tě bez rukavic dobrovolně nedotkla. A možná i s nimi by jí to dělalo problém," ušklíbne se a zavrtí hlavou nad sebejistotou svého kamaráda.

,,Hahaha, Tichošlápku," zvážní naoko James. "Jednou se mě bude dotýkat bez rukavic každý den a nebude se mě chtít pustit," pronese rozhodně. Svým typickým gestem si prohrábne vlasy, ale nepodaří se mu to úplně, protože po stranách mu zavazí mé ruce.