Moments

Chapter seventy-four

Meddie

S neustávajícím potokem slz dorazím na letiště. Vstupní halou se pohybují různí lidé v hloučkách k odbavovacím prostorům a jinam. Všechno vidím matně přes slzy, které se hrnou ven. Podle intuice vyhledám sedačky a na jednu se posadím. Postavím si před sebe zavazadlo. Hřbetem ruky si utřu snad poslední slzy a dodám si víc odvahy. Celá se klepu jako osika. Kvůli tomuhle jsem nechtěla mít přítele. Ale najednou si ke mně nakráčí pan Hemmings a překope mi celý život vzhůru nohama. Není to chyba jen jeho, ale i moje. Já jsem se měla podívat na internet. Teď už s tím nic neudělám.

Vzhlédnu k tabuli se seznam odletů. Přejíždím z řádek směrem dolů jak chci, ale nikde nevidím Rotterdam. Pro kontrolu a pro můj duševní klid to sjedu ještě jednou. Není tam. Nešťastně vydechnu. Do prkenný ohrady. Ale nemusím přeci letět do Rotterdamu, když letiště je i v Amsterdamu. Mozkové buňky se zapalují v tu správnou chvíli... Rychle vyhledám Amsterdam na tabuli. Amsterdam, odlet v 22.10. Nenápadně se usměji, že konečně vypadnu odsud. Podívám se na nástěnné hodiny uprostřed haly. Malá ručička se nachází na osmé. Nezbývá mi nic jiného, než čekat. Vytáhnu z kabelky telefon a přes ty dvě hodiny se posnažím ho přivést k životu.

Bohužel ani za mák se mi nepodařilo telefon zpřístupnit. Ten se asi nikdy neprobere. Rozhlasem v hale hlásí můj odlet. Nabita pozitivní energií se hbitě zvedám ze sedačky a uháním k pultu. Postavím se do nejmenší fronty a jako na zavolanou se za mě postaví další lidi. Úlevně si oddechnu.

Po klábosení s chápavým prodavačem letenek dojdu se zavazadlem do odbavovacího prostoru a poté hned do letadla. Usadím se na mé místo, překvapivě u okna, a připravím se na dvanáctihodinový let domů. Stále myslím na Luka, co teď dělá. Nevím, co si počít. V jednu chvíli bych se hned sbalila a šla za ním, ale potom pomyslím na všechno okolo. Postupně se celé letadlo naplňuje cestujícími. Když se letadlo chystá k odletu, zahledím se z okna. Budeš mi chybět, Lucasi Roberte Hemmingsi...

***

Hned při přistání vidím z okna nejméně třicet centimetrů sněhu. Budovy, jenž jsou zahalené silnou vrstu sněhu, se pomalu připravují na vánoční svátky. Páni...konečně jsem doma. Amsterdam se nezdá na takovou krásu. Zabalím si svoje věci včetně rozbitého telefonu a uháním z letadla do Amsterdamské haly. Konečně jazyk, nad kterým nemusím přemýšlet. Z pásu si vynesu své zavazadlo a mířím na záchody se převléct do dlouhých kalhot a bundy. Rychle poté se podívám na nástěnné hodiny. 10.23. No...domů dojedu tak ve dvanáct, když nebude provoz. Nataženou rukou ve vzduchu stopnu taxík a tím se nechám vést až do Rotterdamu. Cestou přemýšlím, jak to bude u nás vypadat. Hlavně, jak zareaguje John na můj včasný příchod. V koutku duše doufám, aby to proběhlo bez nějakých scén. Nepotřebuji zrovna po...tomhle další stres. A Lily. Kriste, odpusť, že jsem zapomněla na ni.

Když řidič zaparkuje ve středu města, mile se usměji a podám mu bankovky. On s neutrálním výrazem v obličeji se otočí a odjede. Vypadá to, že roční šetření už je v háji. Budu muset začít odznovu. Zakroutím hlavou, zahalím se do bundy a se zavazadlem v zádi vyrážím směrem domů. Cestou mám dost utkvělé představy, které ani za Boha nemůžu vymazat. Je to jako počítání odmocnin - to také nemůžu jen tak vytratit. V ulicích se zrovna moc lidí neukazuje. Panuje zde hrobové ticho. Přerušují ho pouze zvuky projíždějících aut a mého kolečkového zavazadla, jak křupe ve sněhu. Přidám do kroku, abych se dostala co nejrychleji domů. Mrznou mi konečky prstů na noze a nos. Zapomněla jsem si přezout i boty...ups. Strašně to na náledí klouže. Držím se zuby nehty, abych to ustála.

Otevřu vrzající vrátka a vejdu. Octnu se u vchodových dveří. Nadechnu se a z kabelky tahám klíče. Se zatnutými čelistmi odemykám dveře a vcházím do tepla. Ovane mne příjemný vzduch domova s nádechem skořice. Prsty na nohou mi začnou pálit a to samé se stane s tvářemi. Tohle nemám ráda. Nesnažím se zavřít dveře potichu. Nechám v chodbě stát zavazadlo a odložím si bundu. Opatrně se přesunu do kuchyně. Zastavím se mezi futry a všechno nové zpracovávám. Ze stropu visí zelené jmelí svázané červenou stuhou, krémově bílá mašle zdobí červené závěsy a kuchyní se nese vznešená vůně sušených jablek. S údivem na vše zírám. Je to krásné. Ovšem jako všechny věci spojené s Vánoci. Projdu se po kuchyni a na jídelním stole uvidím bílé prostírání s motivem svíček. Na něm stojí skleněná mísa s různým ovocem. V obývacím pokoji zatím není nic rozvěšeného, tak předpokládám, že to nestihli. Najednou za mnou někdo zakašle. Leknutím poskočím a otočím se.

"Tady jí máme, cestovatelku," ušklíbne se John. Podlouhlé jamky se mu vytvoří ve tváři a zaujme svůj obvyklý postoj se skříženýma rukama na hrudi. Skousnu si nervózně ret.

"Pojď sem," natáhne ruce do vzduchu a já k němu s obrovským úsměvem přiskočím. Přitisknu se a zavřu úlevně oči. Div mi neukápne slza štěstím, ale i žalem.

"Víš, že si musíme promluvit," řekne vážně a já zpozorním. Odtáhnu se a přikývnu. Uslyším z druhé strany těžké vydechnutí. Dojdu si sednout na židli, abych se nesložila rovnou na podlahu. Pořád mi je zima a nehorázně se mi chce spát. Ani se nedivím, celou cestu jsem nespala. Nemohla jsem. Strach ze všeho mi to nedovolil. Sleduji, jak si John sedá naproti mně a s podezřívavýma očima tiká mezi mýma. Podložím si bradu pravou rukou.

"Za prvý, co to bylo sakra za ten dopis, cos nechala?! Panebože! Kdybych to tady nechal já, radši bych-" pokračuje dál, ale já ho už nevnímám. Pomalu mi klesají víčka. Najednou se mnou zatřepe a já se vyhoupnu do stoje. Pobídne mě, abych si šla nahoru lehnout, že na to nemá nervy, když usínám. Jen kývnu a jednou rukou ho obejmu. Je mi fakt hrozně. Teprve půl jedné a já se chystám jít spát. No co, mám na to právo. Vystoupám schody nahoru a vstoupím do mého pokoje. Zmocní se mě šťastný pocit. Nemůžu rozpoznat, kde se nachází jaká věc. Mysl právě vypla a nechystá se znovu nastartovat, dokud nedostane spánek. Nemotorně se přišourám k posteli a tam se svléknu z kalhot. Hned zalezu do postele a téměř po třetím otočení na bok nevnímám ostatní zvuky.

____________________________________________________________________________

Hi guys!^^

Takžeeee tady je další část z Meddiiny strany. Namáhavá cesta domů v zimě.

Jak se to bude vyvíjet dál s romancí Leddie?

Průběžná informace - konec (ano, opravdu píšu konec) povídky plánuji někdy v říjnu. Přesně nevím, jak to udělat, ale já na to přijdu! Strašně se těším.

Přemýšlím nad Moments 2 a vy snad také, ale nechci všechno vyblít hned teď a tady! :D musím si něco nechat na můj závěrečný proslov!

DÍKY DÍKY DÍKY ZA VOTES A KOMENTÍKY!!! UR THE BEST!!

Pokračujte, je to úplně boží pocit a snad se vám dosavadní části líbí!!

With all love my darlings :*

* terka69 *