Moments

Chapter two - Let's get started

     Nadešel den U - den umírání v sále divadla. Stojím před zrcadlem s rukou okolo pasu. Ze všeho nejvíce nenávidím zelené šaty, které mám na sobě. Páskové boty také nejsou něco extra. Nemám ráda vše, co má nejméně deseticentimetrové podpatky a sukni. Naštvaně si dupnu, ale vzápětí zkřivím obličej. Vystřelí mi bolest do levého kotníku. Protočím očima a do psaníčka vložím mobil, peněženku a případně pepřový sprej. Nikdy nevíte, co se může přihodit. 

   Pomalu sejdu schody s přidržováním zábradlí. Kdybych jen mohla, vzala bych na sebe obyčejné tepláky a mikinu. Ale ne, musí to být zrovna divadlo s operou. Kousnu se do tváře a modlím se, abych sebou nešvihla na zem. Odhrnu si opatrně vlasy z obličeje a přehodím je na rameno. Mírně podrážděně protočím očima. Položím psaníčko na komodu a přesunu se do kuchyně. Na lince leží zelené jablko. Sáhnu po něm a zakousnu se. Zastaví mne překvapené obličeje obou postav. Pokrčím nechápavě obočí. Johnovo temně hnědé oči rodičovsky propalují ty mé. Občas přehání jeho rodičovství. Chápu ho, že mě musí opatrovat...už kvůli matce, ale měl by si chvíli oddychnout. Přece mně může věřit, nikdy jsem nic nezákonného neprovedla. 

   ,,Snad v tomhle nejdeš někam do baru," překříží si ruce na hrudi. Otevřu šokovaně ústa. Za prvé, v jakém baru by měli otevřeno od jedné odpoledne? Za druhé, šla jsem někdy takhle oblečená do baru nebo na večírek? A za třetí, dělá si ze mě legraci?

   ,,Pleteš si bar s divadlem," zakřičí z obývacího pokoje Lily. Zmateně vytřeštím oči a s úpěnlivým pohledem pohlédnu na usmívající se Miu.

   ,,Přišla před chvílí," odvětí s potutelným úsměvem. Stále nespouští oči z šatů, které mám na sobě.

   ,,Vypadáš úchvatně," podotkne s hřejivým úsměvem. Přimhouřím oči a otočím rukou na nesouhlas. Lilyiny podpatky klapají rychlou chůzí na podlaze. Jakmile se objeví v klenbě do obývacího pokoje, přesune se za mě. Ukousnu si ještě naposledy z jablka a pokynu, že jdeme. Lily mě zatahá za ruku a vcházíme do chodby, kde si oblékneme kabáty. Švihem si podám psaníčko a pomalu překročím práh domu. 

   Rozhodly jsme se, že si cestu zkrátíme autobusem. Nepůjdeme skoro šest kilometrů pěšky. Zaručeně by nám upadly nohy. I když mne vláčí za sebou, vůbec mi to nevadí. Chtěla, abych šla s ní? Tady má výsledek. Aspoň si mohu prohlédnout okolí Rotterdamu. U hlavní silnice počkáme na autobus, který je uvnitř skoro prázdný. Nastoupíme dovnitř a sedneme si na sedadla vozu. Ulevím si tím, že natáhnu nohy dopředu. Otočím hlavu napravo, abych viděla z okna. Každý by řekl, že Holandsko je čisté prostředí. Ano, má pravdu. Je zde čisto a jezdí tady minimum aut. A všude rostou tulipány. Jenže tato země skrývá také protiklady. Na každém rohu stojí stánky s trávou, cigaretami, tabákem... Na lavičkách obvykle spí bezdomovci jako všude ve městech. Odvrátím pohled pryč, abych si neznepříjemnila náladu.

   Překvapivě po pěti rychlých minutách se ocitáme před budovou divadla. Vystoupíme z autobusu a nadšeně pochodujeme ke vstupu, u kterého se zařadíme do fronty. Fronta se táhne až k pouliční lampě pět metrů před divadlem. Jak se tak ohlížím, jsme zde nejspíše jediné mladšího věku než třicet let. Okolo si šuškají starší dámy s jejich manžely. Trapně skloním pohled k zemi.

   ,,Taky si tady připadáš staře?" zašeptá mi do ucha Lily. Pozvednu ironicky obočí a jednoduše kývnu. Potichu zakleje, že se vůbec ptala. Připadá mi všechno jako ze starého filmu. Všechny ženy si oblékly noblesní šaty, muži oblékli černá saka a chystají se zhlédnout představení. Vše se mi začíná znepříjemňovat, když se blížíme k pokladně. Koutkem oka pozoruji Lily, které září oči jiskřičkami štěstí. Všimnu si nejdražší ozdoby sálu - skleněný lustr vedoucí z prostředka stropu. Řady střípků doplňují zlaté provazy ovázané okolo. Červeně vymalované zdi vyjadřují můj postoj ke všemu, co se právě děje. Ruch a otrávenost. Přešlápnu na druhou nohu, když se před námi pár vybavuje s mužem, který má pouštět lidi dovnitř. Když skončí debatu, Lily natěšeně podá muži dva lístky a on je odtrhne. Popřeje nám hezkou zábavu a já jen protočím očima. Naštěstí si toho nikdo nevšiml. Odložíme si kabáty do šatny, ze které si odcházíme sednout. Lily vybrala místa přímo uprostřed. Mně nezbývá nic jiného, než se usadit a nic nedělat.

   Po třech hodinách mám všeho dost. Myslím, že mi vybuchne hlava se všemi vyššími tóny. Nepochopila jsem pointu celého představení. Jednou hlavní postava zemřela, podruhé se zrodila jako fénix a potřetí jsem na chvíli zaspala. Opravdu mne to nebavilo a také to tak vypadalo. Probudil mne až úplně poslední potlesk, kterým se všichni loučili s účinkujícími. Ve mně se rázem probudil pocit nadšení, že jdeme domů. Bohužel v půl páté odpoledne. 

   Sedáme si venku na lavičku, abychom se provětraly. Celou dobu v sále panovalo dusno, jako kdyby se tam rok nevětralo. Tiché šumění ventilace znamenalo jediný přísun vzduchu, ale v sále s třístovkou lidí se ihned vypařil. Téměř nulová šance bez pocení.

   Zvednu se z lavičky a projdu se ke starodávné kašně z devatenáctého století. Kamenná miska s sloupem, ze kterého vystřikovala voda, se nedávno opravovala kvůli vodovodu. Samozřejmě vypadá lépe než předtím, ale zatím ze sloupu nic nevytéká.

   Můj pohled upoutá zahalující se město do tmy. Pouliční lampy dostávají ostré světlo, rozsvítí se produkty s úmyslem nalákat povaleče do barů. Rukama obejmu své tělo, když ovane studený vítr.

   V tom ucítím náraz do mé osoby. Přepadnu dozadu, ale druhá noha mě jistila. Mužské ruce mě zachytily za ramena, abych nespadla. Když jsem se podívala nahoru, srdce se mi zastavilo. Přede mnou se tyčí muž s blonďatými vlasy jako svit při západu slunce. Upoutají mne jeho dokonale zbarvené oči jako hladina moře. Blankytně modré oči s hrůzou sledují ty mé. Nemohu ani dýchat jeho dokonalostí. Nejvíce viditelné v polovičním světle jsou ostře vyřezané čelisti. Padne mi zrak na plné rty s černým kroužkem. Otevře je, ale vyjde z nich jen vzduch, který mi foukne do tváře. Nevšimnu si, že stojíme několik centimetrů od sebe a oba se nemáme od odstupu. Stále mne manipulují jeho oči. Nikde jsem neviděla takovou barvu.

   ,,Omlouvám se, já...neviděl jsem na cestu," s ledovým klidem vyřkne a nakrčí obočí. Neslyším typickou holandštinu, ale angličtinu. Nemohu to zařadit do britské ani americké. Nepřítomně mrknu. Rozhodně se cítí podivně jako já.

   ,,J-jsem Luke," zaváhá nad jménem. Pobaveně se usměji. Koncentruje své chování, jak chce, ale nepovede se mu to. Ztrácím se. Točí se se mnou celý svět, dokud ho nepřeruší projíždějící auto, které moc dobře poznám. Lilyina matka. Otočím hlavu napravo. Jeho ruce spadnou podél těla a s nechápavým obličejem sleduje, jak se od něj vzdaluji. Přikoval mne k sobě neviditelnými pouty. Ani ho pořádně neznám a už nespustím z hlavy ty oči...oči plné neznámého pocit. Jako omámená nasednu do auta nechám se odvést domů.