Moments

Chapter thirteen

Meddie

Ráno se probudím s třeštící hlavou. Rychle se zvednu do sedu a zasyčím...špatný nápad. Chytím se bolestně za hlavu a syknu. Co jsem sakra dělala? Rozhlédnu se a uvidím vedle sebe postel. Proč jsem na zemi? Vyškrábu se na nohy a na posteli uvidím pořád spící malou Rosie. Štěstí mi asi dneska přeje. Ještě že spí, jinak bych to nepřežila. Takový malý andílek jako je ona dokáže být i velmi hlasitý ďábel. Klidně křičí i půl hodiny a vám pak může prasknout hlava. Teď by to nebylo vhodný v mým stavu. Přijdu dolů a mířím hned ke skříňce s léky, jenže si nevšimnu těch spacáků položeným přímo do cesty a padám s prásknutím k zemi. Do prkenný ohrady! Co já to mám za den.

Ze shora se ozvou kroky. Otočím hlavu ke schodišti. Z neznáma se tady objevila Mia. Odkud... Povzdychnu si a hlavu položím na lino. Vystřelí mi prudká bolest do břicha. Sakra Ty nahoře, nemůžeš mě nechat aspoň chvíli v klidu?! Bolestně zakňučím a chytím se za břicho. Tak jestli dneska to odehraju v úplný pohodě, budu asi bůh - kecám hlavně, abych to dohrála. Mia mě začne zvedat na nohy, tak se jí chytnu za pas. Posadí mne na gauč a já si povzdychnu. Dneska opravdu není můj šťastný den. Dojde do skříňky pro prášek a podá mi ho i s vodou. Věnuji jí vděčný pohled a prášek si vezmu. Nemám na jídlo ani pomyšlení. Z tohohle všeho je mi jídlo nedostupný; spíš až nechutný.

Opřu se o opěradlo gauče a zhluboka dýchám. Super, budu si muset narvat do kapes prášky. Podívám se na nástěnné hodiny, abych zjistila čas. 11.01. Do prkenný ohrady! Nestíhám! Rychle se zvednu s bolavou hlavou a utíkám nahoru všechny vzbudit. Vtrhnu do Johnova pokoje a co nevidím - pán si hraje na počítači! Vždyť jsme tam měli být už před půlhodinou! Dojdu k němu a zaklepu mu na rameno. Sundá si sluchátka z uší a a s pozvednutým obočím se na mě podívá. On neví o čase?! Ukážu na imaginární hodinky s 'vodotryskem'. Tu svojí hru vypne a zaregistruje čas.

"Je teprve po desátý. Co furt plašíš," otráveně odvětí a já nechápavě zamrkám. Jak... V tom mi to dojde - nástěnný hodiny! Vždyť nejdou! S úsměvem na rtech odcházím do svého pokoje. Vždycky si nepamatuji, že jdou o hodinu napřed. Sednu si potichu na křeslo, abych nevzbudila malou Rosie. Závidím všem, co se můžou probudit bez záchvatů - bez šoků nebo záchvatů. Já taky, ale jen doma. Mamka byla tím nemocná. Nemohla spát nikde jinde než doma. Když se přestěhovali nevím odkud do Rotterdamu, trvalo jí dlouhou dobu si zvyknout. Popravdě, je to strašný nezvyk být někde jinde. Nesnáším to. Nechci mít záchvaty. Nechci mít nic z toho, co prožívám každé ráno, celý den - nemluvit. Je to dědičné po dvě generace. Nevím jak, čím, ale prostě je to. Měla to moje babi z tátovo strany. Táta nic a přišla jsem na řadu já. Vždy se to uchytí jen na jednom dítěti.

Od malička jsem navštěvovala školu s přidaným předmětem - znaková řeč. Pořád to opakovali dokola a já jsem prostě jednou vybuchla, proč to musím navštěvovat. Poté, co mi to John u večeře (to si až moc dobře pamatuji) vysvětlil, jsem očekávala každý den na ztrátu hlasu. Když to neměl John, musela jsem to mít já. Prostě se vám natrhne menší kus hlasivek a stářím se to trhá víc a víc. Babi si je nechala spravit v nemocnici, ale musíme to brát jinak - taky to nestálo tolik peněz. Přemýšlím o tom neustále. Den i noc. Po škole si chci sehnat nějakou pořádnou práci a vydělat si na operaci. Ale co to kecám, stejně půjdu pracovat na farmu k Johnovi. Už mi tam domluvil i brigádu na měsíc. Sít semínka typických tulipánů... Možná i je prodávat.

Zvednu se z křesla a pomalými kroky přejdu ke skříni. Rozevřu křídla staršího šatníku a uvidím zmačkané barevné oblečení na ramínkách. Usměji se. Luke. Vzpomínka ze včerejšího rána. Musím mu dneska ještě napsat. Nebo ne? Přehrabu se v šatníku v úmyslu najít něco jiného než černobílé šaty. Něco...jak bych to řekla...světlého s pocitem volnosti. Nepůjdu nahá, to by bylo až moc volnosti. Světle modrá látka se mačká u bílých košilí. Vytáhnu ji ze šatníku a natáhnu před sebe. Představí se mi krátké modré šaty bez rukávů s límečkem a s potiskem černých puntíků. Nádhera. Sejdu schody dolů a vlezu si do koupelny. Na ten moment snad nikdo nepůjde na záchod...