Bad boy teacher H.S.

♥To asi nebyl dobrý nápad♥

Po pár dalších minutách tohle představování skončí a slova se opět ujme pan Styles:

,,Dobře. Děkuji vám. Nezaručuju, že si vás budu pamatovat.", uchechtne se a ve třídě to zašumí pobavením. To by musel být bůh, aby si zapamtoval 30 jmen najednou. Hlavou mi prolétne myšlenka, že on je možná bůh, ale já lehce zavrtím hlavou, abych ji dostala pryč.

,,A nyní, jestli máte nějaké otázky, můžete se ptát.", vybídne nás a několik rukou vylétne nahoru. ,,Nečekaně", jsou to holky a ty největší pipiny ze třídy. Pan Styles jednu vyvolá.

,,Kolik vám je?" No, to by mě taky zajímalo.

,,26", odpoví jednoduše, dál se v tom nepřehrabuje a vyvolá další.

,,Máte přítelkyni?", nakloní se přes lavici další barbína a Harry, teda pan Styles se ušklíbne. Má samozřejmě hluboký výstřih až někam do Austrálie, takže to dělá za ,,nějakým" účelem.

,,Trochu intimní otázka, ale ne, nemám.",odpoví, nezaujat jejím poprsím, a třídou to zašumí. Chudák, se teď stane obětí těch lehkých holek tady. Je mu položeno ještě celkem dost otázek, ale nakonec se jejich proud ustálí.

Zbytek hodiny si pak jen povídáme, prý chtěl první hodinu udělat takovou seznamovací. Musím uznat, že to bylo celkem fajn. Jen mi občas vadily jeho pohledy, to si ale asi jenom namlouvám, co by na mě asi tak viděl? Neříkám, že nemám prsa nebo zadek, ale neupozorňuju na to, od toho tady jsou jiný buchty.

Přestanu se tím radši zabývat. Nějak přetrpím ostatní hodiny a jdu domů.

Na parkovišti omylem narazím do... zvednu hlavu, abych mu lépe viděla do obličeje, protože je na mě až moc vysoký,... pana Stylese.

,,Ehm...omlouvám se, pane učiteli.", zahalekám a obejdu ho. Jen kývne a pokračuje v cestě zamyšleně dál. Zavrtím hlavou, projdu přes parkoviště a vydám se směrem domů. Mám to docela daleko, ale už jsem si na chození pěšky docela zvykla, máma je pořád v práci a brácha v Americe.

Z myšlenek mě po pár minutách vyleká zatroubení auta. Otočím, abych zjistila, kdo to zastavil těsně u mě a spatřím mého nového třídního učitele v černém Range roveru. Ošiju se a on stáhne okénko na straně spolujezdce.

,,Nechceš svést, Katherine?", zeptá se s úsměvem a mě zahřeje u srdce, když zjistím, že si pamatuje moje jméno. Co to tady sakra melu, no a co, že si pamatuje moje celé jméno, všichni mi říkají Kate. Rozhodnu se k němu nastoupit, ale něco mi říká, že to není zrovna dobrý nápad.

,,Děkuji, pane učiteli.", řeknu a on zúží oči a rozjede se po silnici dál.

,,Upřednostňuji však Kate.", dodám, protože celým jménem mi nikdo neříká.

,,Nemáš zač, Katherine.", vítězoslavně se ušklíbne a mě přijde, že to dělá nějak moc často. Hlavně ale znovu vysloví mé plné jméno. Nevím proč, ale prostě nemám z tohohle člověka dobrý pocit.

Naviguju ho, kudy má jet, až zastaví u nás před domem.

,,Mám to při cestě, tak tě můžu brát častěji.", řekne s obličejem až příliš blízko mého, probodává mě tím pronikavým pohledem, který by se dal přirovnat ke smaragdům. Odtáhnu se, protože jeho dech mi zabraňuje v logickém uvažování. V hlavě mám úplně vymeteno.

,,Děkuji, pane Stylesi, to nebude třeba.", vzpamatuju se a už sahám po klice. Nakonec ji úspěšně najdu a otevřu dveře.

,,Nashledanou.", rozloučím se rychle a jako namydlený blesk vypadnu z auta. Uchechtne se a odjede. Jestli něco bylo teprve divný, tak tohle. Že mě jako učitel sveze, no... to bych ještě překousla, ale že na mě bude úmyslně působit takhle, tak to jsme si teda hochu nedomluvili.

Odemknu a vejdu do domu. Opět prázdno. Jdu rovnou do kuchyně a na ledničce je magnetkou upevněný papírek.

Zdržím se, nečekej na mě. Máma

Proč jsem tohle jen čekala? Od té doby, co ji povýšili v tom nakladatelství, je tam nějak moc často. Už dřív pro tu práci byla zapálená, ale teď je to čím dál horší.

Ve škole jsem na obědě byla, takže jsem ještě plná, tudíž jdu nahoru do pokoje. Pustím si písničky a chvíli jen tak ležím na posteli a relaxuju. Příjemný pocit. Na to, že je teprve první den školy, se cítím na umření. Hlásek v hlavě mi našeptává něco jako: a kdo za to může.

Ano, jsem z něj zmatená. Nevím, co od něj mám čekat. Ty pohledu ve škole a teď to, jak se choval v autě. Něco mě k němu táhne, ale něco zase odrazuje. Je to můj učitel kurva! Fakt bych o něm neměla takhle přemýšlet.

Raději to zabalím. Vypnu písničky, a proto, že už je pomalu večer, - to jsem ti proležela celý odpoledne? - jdu udělat tu slohovku, kterou nám Styles zadal na konci hodiny, už na zítra, když jsme odcházeli. Zadal nám téma Ne popsatelné pocity, to je teda téma. Co si jako pod tím mám představit, když před sebou pořád vidím tebe!? Nakonec se rozhodnu psát o něm, ne konkrétně, samozřejmě.

Co se stane, když vás někdo uvězní? Ne fyzicky, myslím duševně. Když se do vás někdo vpíjí pohledem a vy nedokážete dělat zhola nic. V normální situaci byste nebo udělali, vymanili se z jeho sevření, ale tady to nejde. Tady ve skutečnosti ne. Ty podmanivé zelené oči jako dva smaragdy vás do sebe vtáhnou. (dobře, tady už to bylo konkrétní, ale co, nikdo kromě něj to číst nebude...) A jediné, co dokážete je se občas nadechnout, nabrat do plic čerstvý drahocenný vzduch...

Po chvilce jsem se do toho fakt vložila a nevnímala okolí. Slohovku jsem asi po hodině dopsala, vyšla mi na dva A4 listy, takže si bude mít pan učitel Styles, co počíst. Musím říct, že tohle téma bylo nakonec vážně zajímavé.

Samozřejmě jsem tam nemohla nenapsat, že se to stalo teprve nedávno, abych ho dopálila úplně. Většina mé slohové práce totiž byla o tom, že chci uniknout, chci uniknout, ale nemůžu.

Chci ho jen trošku podusit a prověřit, tak uvidíme, jak zareaguje.

Tak jo, nový díl, snad se vám to takhle líbí.

Pan Styles se nám malinko rozjíždí, na to, že netuší, co může Kate udělat, je docela odvážnej.  :D

Potěší mě každý hlas a komentář, jinak i děkuji za ohlasy u předchozího dílu. :)

Miluju vás!!  :DD