"Plan A"

Epilog

Je to s tebou těžké. Když se na tebe snažím přestat myslet, ve skutečnosti na tebe myslím ještě víc. Když se pokouším být naštvaný, že jsi mě nechala všechny ty plány tak hloupě dotáhnout do naprosto katastrofálního konce, doopravdy se ti chci spíš omluvit. A když si začnu říkat, že přece není všem dnům konec a tohle je jen další z neúspěchů, z nějakého důvodu tomu tvrzení nedokážu věřit. Proč mi děláš v hlavě takový zmatek? Baví tě to, September?

Byl den před plesem a já jsem již asi pošesté odpovídal na dotaz, proč tam nejdu. Začínalo to být nejen otravné, ale také nepříjemné. Protože i když těm lidem jsem tvrdil, že tam nejdu kvůli nudnosti těchto školních akcí, pravda byla jiná. Bez doprovodu mi to přišlo zbytečné. A na škole, v našem městě a dokonce i na celém širém světě se našla jen jedna osoba, se kterou bych tam chtěl jít. A ta tam šla s člověkem, který byl momentálně druhý na mém seznamu lidí, které nenávidím. První místo patřilo mně.

Neměl jsem logický důvod Cashe nesnášet. Byl to ten typ chlapce, se kterým byste klidně pustili svou dceru ven. Což já jsem kvůli tomu jednomu incidentu s kávou nejspíš nebyl. Ale taky to byl kluk, který se September šel úplně klidně na rande, přestože jsem ji na něj ve skutečnosti pozval já, a teď s ní měl jít i na ples. A za to jsem ho měl chuť praštit do hlavy dveřmi. A pak je zavřít a znovu prudce otevřít, aby jej opět praštily.

Obloukem jsem se vyhnul partě holek pro případ, že by i nějaká z nich chtěla vědět, proč na tu velkou zítřejší událost nejdu, zatímco by si málem vytrhla pramen vlasů, jak silně by si ho natáčela na prst. Zamířil jsem ke své skříňce a snažil se přitom nevyhledávat pohledem September, jak jsem to dělal celý den. Netušil jsem, jak to bude mezi námi dál. I když odpověď byla nejspíš celkem jasná. Bude to stejné, jako to bylo do teď. Já ji budu tiše obdivovat, ona si mě nevšímat a prohodíme spolu jen sem tam pár vět, které budou z mé strany jistě trapné. Ale i tak jsem doufal, že by to mohlo být jiné. Takové, jako v ten jeden den v září minulého roku. Nemyslím tím, že bychom neustále leželi na louce, kam jsme si náhodou oba dva zašli popřemýšlet o životě, o světě, o tom, jaký film si večer pustíme... Ale že by mezi námi byla ta samá uvolněná atmosféra a chovali bychom se k tomu druhému jako k nejlepšímu příteli.

Zatnul jsem ruce v pěst, když okolo mě procházel Cash s jeho partou, ale udržel jsem se a nic mu neudělal. Ale měl zatracené štěstí, že v blízkosti nebyly žádné dveře. Konečně jsem zdolal tu strastiplnou cestu plnou natvrdlých studentů a dostal se ke své skříňce. Jednou rukou jsem ji otevíral, zatímco druhou jsem vyndaval učebnice z batohu, které jsem tu plánoval nechat. Chtěl jsem se dostat co nejrychleji domů, kde jsem měl jistotu, že mě nikdo nebude otravovat, protože Sandy bude stejně určitě někde venku.

Jenže když jsem se podíval do vnitřku své skříňky, zastavil jsem se v půlce pohybu. I přes všechen ten nepořádek nešlo přehlédnout pečlivě složený list papíru. Málem jsem upustil učebnice, jak jsem se pro něj rychle natahoval. Rozložil jsem ho a začal číst.

Cash chodí už měsíc s Olivií a předpokládám tedy, že na ten ples půjde s ní...
Omlouvám se, ale chtěla jsem ti tím říct, že někdy je lepší neplánovat a jít rovnou za svým cílem. Mohli jsme si tím ušetřit dva měsíce času.

Chvilku mi trvalo, než mi došlo, co to znamená, protože můj mozek nejdřív musel zpracovat fakt, že September Ratcliffová mi vhodila vzkaz do skříňky. Její písmo jsem si totiž stále pamatoval.

Ale než jsem stačil cokoliv udělat, třeba jen otevřít překvapeně pusu, ozval se vedle mě holčičí hlas.

"Máš teda zítra čas? Já vím, že tam kvůli nudě jít nechceš, ale co kdybychom to riskli?"

Než jsem odpověděl, uběhla hodná doba. Snažil jsem se totiž vymyslet nějakou úžasnou hlášku, kterou bych ji oslnil. Ale nakonec mi došlo, že tohle je přesně ta chyba, jež jsem dělal po celou dobu. Moc jsem to rozebíral.

A tak jsem místo jedné z velice originálních vět, které můžou znít dobře stejně maximálně ve filmu, naprosto jednoduše odvětil: "To bychom mohli."

Dalších pár minut jsme tam jen stáli a usmívali se na sebe. A byly to zatím ty nejlepší minuty z tohoto roku. Úsměv od milované osoby věnovaný jen vám totiž zvedne náladu tak, jak to ani čokoláda nedokáže.

Konec.

Nechci už psát doslov, takže jen pár důležitých věcí, kterými bych to tak zakončila:
 
Možná tam pár věcí nebylo dovysvětleno, tak kdybyste měli jakékoliv otázky, klidně se zeptejte, pokusím se je zodpovědět. Jinak mám dojem, že si pár z vás myslelo, že Cash je jen výplod Dashovi neschopnosti se podepsat, ale vzhledem k tomu, že September s tou schůzkou souhlasila, musel přece existovat :)

Pár z vás na "záhadu" s gify přišlo. Je to celkem lehké - když měl Dash neúspěch, gif byl černo-bílý, jinak barevný. První se správnou odpovědí ale byla KatkaZhdan, takže té je věnovaná tato kapitola :)

A nakonec vám chci strašně neskutečně moc poděkovat za ty čísla u tohohle příběhu. Původně to byl jen takový spontánní nápad a já nevěděla, co od toho čekat, ale teď si tak říkám, že mi Dash bude chybět a klidně bych ještě pár kapitol napsala, ale už je čas končit :'). Ale prostě přes 15k vidění a 3k hvězdiček... Děkuju moc moc moc♥

Takže se mějte hezky a já se jdu teď věnovat It's Cloudy... :)