"Plan A"

Plan 'P'

Došlo mi, že jsem se tě nikdy nezeptal, co si o tom myslíš ty. O tom všem. O tom dni, co jsme strávili spolu. O tom, že od té doby jsme spolu už žádnou další pořádnou konverzaci nevedli. Ale víš, obávám se, že se tě ani nikdy nezeptám, September.

Nejistě jsem se podrbal na zátylku a chvilku o tom všem přemýšlel. Nakonec jsem dospěl k závěru, že tohle by mohlo patřit k podařenějším z mých plánů. A pokud to ne, tak aspoň k hezčím z nich. Vždycky je pěkné udělat radost druhému, ne? Projasnit mu den. Když tím navíc projasníte den i sobě, je to milý bonus. A úsměv September by měl zpříjemnění mého dne zaručit.

O hodině dějepisu jsem tedy místo poslouchání výkladu pečlivě napsal na malý žlutý papírek, jehož okraj lepil, větu, která by ten úsměv September mohla snad vytvořit. A po zbytek tohoto předmětu jsem ji stále dokola četl a kontroloval, aby z toho zase nevznikl nějaký omyl.

Když se ozvala ta rajská hudba, při které všem studentům zmizí ty otrávené výrazy a jejich oči získají opět jiskru, a která hlásí konec hodiny, nenásledoval jsem své vrstevníky a nevyběhl ze třídy. Místo toho jsem počkal, až se k nim připojí i September. Pak jsem se nenápadně - protože kromě mě tu zůstalo ještě pár studentů, kteří se usilovně snažili doučit na test, jenž za dvě hodiny následoval - přikradl k její lavici. Tam jsem se zaměřil na její puntíkovanou, oranžovo-zelenou tašku.

Za pár vteřin jsem již seděl zpět na svém místě, které bylo čirou náhodou opět hned za tou lavicí, kterou o dějepise obývala September. Čekal jsem, až zazvoní a všichni se přihrnou zpět, aby mohli znovu poslouchat něco o panovnících a jejich neštěstích. Opravdu netuším, za co jsem byl trestaný, že jsem měl tento předmět dvakrát za sebou. Ale když tam byla i September, rozhodl jsem se to překonat.

Nakonec se třída opravdu opět zaplnila. September chvíli ještě postávala v rohu se svými kamarádkami, ale když někdo zařval, že učitel už jde, vydala se ke své lavici. Tam popadla svou tašku, nejspíš s cílem se napít nebo tak. Ale když se do ní chtěla dostat, náhle strnula uprostřed pohybu. Všimla si toho lístečku.

Chvilku na něj zírala a pak se překvapeně rozhlédla kolem sebe. Když spatřila mě, jak ji pozoruji, potěšeně a trochu nejistě se na mě usmála, jako by se mě ptala, jestli jsem jí tam ten papírek dal já. Nepřikývl jsem, ale myslím, že můj úsměv mluvil za vše. A dle toho, že ten její se ještě zvětšil a trošku se začervenala, to asi jako souhlas pochopila.

Člověk by neřekl, jak moc může ten jeden jediný úsměv od milované osoby zahřát u srdce. A stačilo k tomu jen jí říct čistou pravdu... že jí to dnes sluší.

Plán P - Úspěch
Výhra - Myslím, že celý den jsem se neusmíval od té doby, co mi bylo pět let a Zoubková víla mi přinesla autíčko

Veselé Velikonoce!