"Plan A"

Plan 'I'

Ten den neexistovalo nic, co bychom nemohli říct. Nic nezůstalo nevyřčené. Bylo úžasné vědět, že tomu druhému můžeš prozradit cokoliv a on tě neodsoudí ani se ti nebude smát. Fungovalo by to, i kdybych ti teď řekl, jak moc jsi úžasná, September?

Chvilku jsem zíral na papír před sebou, jako bych nemohl uvěřit tomu, co jsem si tam včera večer poznamenal. Byl to další plán. Nakonec jsem ale musel uznale pokývat hlavou, protože on to možná nebyl tak špatný nápad. Sice to bylo obyčejné a jednoduché, ale v tom je krása, no ne? I když September byla všechno, jen ne obyčejná, a krása v ní byla též. Nezbývalo mi zkrátka nic jiného, než věřit, že to vyjde.

Doufal jsem, že September si dnes do školy donese knihu, jako to dělala poměrně často. A zdálo se, že mi tam nahoře pro jednou zase přejí, protože se tak opravdu stalo. Jakmile jsem totiž prošel hlavními dveřmi, netrvalo dlouho a spatřil jsem ji, jak posedává na jedné z laviček, kterými se naše škola hemžila. A v ruce držela předmět, o jehož funkci se nedalo pochybovat, tím spíš, že September do něj vypadala být plně pohroužena. A tak jsem se se spokojeným výrazem vydal vstříc konverzaci, kterou jsem hodlal stočit právě ke knížce, jíž momentálně věnovala pozornost.

"Ahoj," pozdravil jsem ji, snaže se trochu zmírnit úsměv, který zdobil mou tvář. Musel jsem vypadat, jako kdyby mi před školou někdo nabídl bonbónek, já ho přijal a teď jsem šťastný, že jsem z toho vyvázl živý. Zkrátka se v mé usměvavé tváři mísila úleva se štěstím a kapkou strachu.

"Á, náš kočkobijec!" hvízdla September, když se na mě podívala. Chtěl jsem jí říct, že jsem žádnou kočku nezbil. Také jsem jí chtěl říct, že její domácí mazlíček není ani tolik kočka, jako spíš rozzuřená chlupatá přerostlá krysa. Ale nic z toho jsem z úst nevypustil, protože jsem věděl, že čím víc to budu protahovat, tím budu vystresovanější. A také mé řeči přestanou po určitém čase stráveném s ní dávat smysl. V poslední době byl ten čas průměrně dvě minuty. Takže jsem opravdu měl důvod spěchat.

"No jo no, byl to trochu trapas. Můžu si přisednout?" Přikývla, nejspíš ze slušnosti, ale stejně jsem v duchu doufal, že chce, abych tam s ní byl. Nehodlal jsem se ale tímhle teď zabývat, takže jsem raději svůj pohled přemístil na knihu v její ruce. Sice jsem ani nestihl identifikovat, co je zač, ale stejně jsem nadšeně a trochu zbytečně nahlas prohlásil: "Páni, tohle zrovna taky čtu. Přijde mi to super, fakt kvalitní knížka, nemyslíš?"

Včera večer jsem předpokládal, že tohle je dobré nejen na rozproudění konverzace, ale také jsem se jí tím mohl zalíbit. To samé jsem si myslel i před chvílí, když jsem k ní mířil. Ale teď, s očima upřenýma na užaslý výraz na tváři September, jsem si tím nebyl tak jistý. A jakmile knížku přivřela, aby zkontrolovala, že čte opravdu to, co si myslí, a já konečně spatřil název, už jsem věděl, že to nebyl dobrý nápad. Ani v nejmenším. Teď jsem totiž v očích dívky sedící vedle mě musel vypadat jako kluk, který odpoledne tráví hltáním informací, jak a o čem mluvit s pěknými chlapci. Protože o tom zjevně kniha byla.

"Ale ne, takhle to nen-" začal jsem, ale jakmile jsem viděl její obličej, mávl jsem rukou. "Nebo víš co? Nechme to tak. Jdu si zjistit, u jakého kluka mám šanci."

A vydal jsem se chodbou pryč. I když studentům stejného pohlaví jsem se raději nenápadně vyhnul obloukem.

Plán I - Neúspěch
Ponaučení - K čemu? Já myslím, že jsem to zakončil stylově...