"Plan A"

Plan 'Q'

Podzim už se chýlí ke konci. Škoda, je to moje oblíbené roční období. Jen se nedokážu rozhodnout, jestli to tak bylo vždy, nebo ho mám tak rád od té doby, co jsem tě poznal, September.

Za necelé tři týdny jsme měli mít vánoční ples, který byl na naší škole každoroční tradicí. Většinou jsem na něj nechodil, protože jsem necítil žádnou velkou potřebu se tam ukazovat sám. Nebylo to tak, že by mě všechny holky odmítly, kdybych se jich zeptal. Naopak jsem si byl jistý, že by spoustu z nich souhlasilo. Ale nikdy jsem se nemohl rozhodnout, kterou pozvat, protože jsem zrovna na žádnou zálusk neměl. Jen jednou jsem tam přišel s někým, kdo se mi opravdu líbil a jehož společnost jsem vítal. Jmenovala se Monica a bylo to něco jako naše první rande. Další už nenásledovalo, protože ještě ten večer se vyspala s kapitánem fotbalového družstva. A to jsem já nebyl.

Ovšem tento rok jsem se rozhodl tam přijít. S doprovodem. A ne jen tak s ledajakým. Se September. Bylo mi jasné, že nebude jednoduché ji pozvat, ne kvůli tomu, že stejný nápad bude mít určitě více kluků, ale především proto, že pro mě bylo složité s ní prohodit i pár vět. Avšak dodával jsem si odvahy. Nemůže to být tak těžké. Je to jen člověk. Aspoň myslím.

Vytipoval jsem si tu správnou chvíli, kdy se kolem ní nikdo neochomýtal, rychle sežvýkal zbytky jablka a cestou k September vyhodil ohryzek do koše. Doufal jsem, že mě nepostřehne dříve, než budu stát vedle ní, ale všimla si mě. A i když jsem měl tedy méně času na psychickou přípravu, ten úsměv, jenž mě provázel těch posledních několik metrů, které nás od sebe dělily, za to stál.

"Ahoj," pozdravila mě mile a já si stále dokola opakoval, že je to v pořádku, jen mluvím se September Ratcliffovou, naprosto normální holkou. A jako by mě chtěla ujistit, že je skutečně normální a dělá ty samé chyby jako my ostatní, upustila na zem knížky, které do té doby držela. Oba jsme se sklonili a začali je sbírat.

Rozhodl jsem se, že teď je ten správný moment se jí zeptat. Už už jsem otevíral pusu, abych se mohl začít opět ztrapňovat s vidinou malé šance na úspěch, když se chodbou rozezněla ta nejotravnější a nejupištěnější písnička všech dob. September znechuceně zkřivila obličej.

"To je příšernej zvuk, co?" zeptal jsem se otráveně. Doufal jsem, že majitel mobilu, ze kterého se to ozývalo, ten hovor - který pravděpodobně píseň spustil - brzy přijme. September ale neodpověděla, místo toho překvapeně zírala na mou tašku. A já za pár vteřin pochopil proč.

"Zatracená Sandy," zamumlal jsem tak potichu, aby to September neslyšela, rychle jí vtiskl do ruky knížky a spěšně se vydal chodbou pryč, někam, kde ten hovor budu moct zvednout a nestrhnout na sebe přitom nežádoucí pozornost a nespustit tím kecy "ou, ten kluk má tuhle děsně holčičí a příšernou písničku jako zvonění".

Ano, moji vrstevníci dokáží být v tomto ohledu opravdu hodně krutí. Ale rozhodně ne tak moc, jako já budu na svou sestru, až ji najdu. Protože na své hrozné vtipy si mohla zvolit teda lepší den, třeba nějaký, kdy tím naprosto nepohřbí mou šanci u September.

Plán Q - Neúspěch
Ponaučení - Zaheslovat si mobil a držet si od své sestry odstup