"Plan A"

Plan 'M'

Byl jednou jeden obyčejný chlapec, který se zamiloval do krásné princezny. Avšak cesta k získání jejího srdce nebyla zrovna bez překážek a jemu se smůla lepila na paty... Jak ta pohádka dopadne, September?

Pozoroval jsem ten vodopád odlesků a podzimních barev a sváděl přitom uvnitř sebe boj. Jedna část mého já chtěla, abych za ní šel, abych ji prostě oslovil, abych se klidně utopil v jejích zelených očích, hlavně když s ní konečně zase budu mluvit. Ovšem jiná část mě, ta, kterou plně ovládal strach, se mi snažila namluvit, že bych to neměl dělat. Co když plácnu zase nějakou pitomost (a že u mě to není zrovna neobvyklé)? Co když ze sebe zase udělám idiota? Co když... to prostě pokazím?

Jenže někdy to chce prostě jít a klidně ty věci pokazit, abyste je mohli následně zase spravit. Protože byť poté budou ve stejném stavu, jako kdybyste nic neudělali, vždy je lepší se o to aspoň pokusit. Je to jako při testu ve škole. I když nic neumíte, stejně aspoň zkusíte odpovědět na pár otázek, přestože to může být špatně. A občas, když náhodou Smůla zaspí a její práci ovlivňování životů převezme na chvíli Štěstí, se vám to může přece jen podařit.

A navíc kromě téhle hluboké myšlenky mě také napadla dobrá záminka k tomu, abych na September promluvil. Zapomněl jsem se jí totiž zeptat, jestli se našla její kočka. Sice jsem podle toho, že už nebyla tak nešťastná a zamračená, soudil, že nejspíš ano, ale stejně jsem se přece musel ujistit.

Když tedy zazvonilo na konec hodiny a September vyšla ze třídy, protože další hodina probíhala v jiné, vydal jsem se nejistě za ní.

"Tak co Autumn?" zeptal jsem se, jakmile jsem byl již téměř vedle ní. Trošku nadskočila, protože jsem ji nejspíš překvapil, ale pak otočila hlavu směrem ke mně a přívětivě se usmála.

"Už je zpátky doma. Asi si prostě od naší rodiny potřebovala dát přestávku," krátce se zasmála. Miloval jsem ten smích, jako ostatně na September všechno. Znělo to trošku, jako kdyby se smál lachtan, který právě párkrát narazil do zdi a nemá to v hlavě úplně v pořádku, ale o to byl ten smích krásnější. Byl totiž její. A ona, i když si toho byla vědoma, nevypadala, že by se za něj styděla.

"Tak to je fajn," konstatoval jsem, načež ona přikývla. Pak se chodbou rozlehlo volání jejího jména, které pocházelo od jejích kamarádek.

"Zjevně mě shánějí," poznamenala, "chtěl jsi ještě něco?"

Samozřejmě, že jsem chtěl. Chtěl jsem jí říct tisíc dalších věcí. Ale místo toho jsem se zmohl jen na pár nesouvislých slov. "No, víš... Ehm... Nějak... Možná... Chtě-... Nebo víš co? To nic, běž za nimi." Mávl jsem rukou, protože jsem se bál, že bych jí mohl začít připadat otravný. September ale neodešla za svými kamarádkami, místo toho se na mě zadívala zkoumavým pohledem.

Pak, když už jsem měl podezření, že se čas buď zastavil nebo mám něco divného na obličeji, nenuceně poznamenala: "Jsi roztomilý." A následně se konečně vydala za děvčaty, která na ni volala již hodnou chvíli.

Já jsem tam stál a přemýšlel, jestli bych si neměl koupit slovník, abych porozuměl tomu, co mi právě řekla. Mému mozku to totiž nechtělo dávat smysl.

Plán M - No tak teda nejspíš trochu zmatený úspěch...
Výhra - Doplním, až mi dojde, jak mě to právě nazvala...