"Plan A"

Plan 'J'

Vzpomínám si, jak jsi mi vysvětlovala, proč máš tohle jméno. Tvoji rodiče se poznali v září, zamilovali v září a vzali v září. Myslíš, že je náhoda, že ten den, který si budu pamatovat ještě opravdu dlouho, se stal taky v září, September?

Nervózně jsem ji pozoroval. Seděla u stolu sama a propalovala jídlo nešťastným pohledem. Vypadala, jako kdyby litovala toho, že zelenina, která před sebou mohla mít slibnou budoucnost například v nějaké luxusní restauraci, skončila ve spárech našich kuchařek, které z ní udělaly tohle. Kdyby to tak bylo, ani bych se jí nedivil, protože ta zelenina chudák opravdu neměla šťastný konec. Jenže September se netrápila kvůli tomuhle, byl jsem si tím jist, protože to trvalo již dva dny.

Původně jsem dnes neplánoval zkusit další způsob, jak s ní navázat kontakt, ale jakmile jsem byl nucen dívat se na její skleslý výraz, bylo rozhodnuto. Musel jsem něco udělat. Třeba se jen pokusit ji rozveselit.

Když se September zvedla od stolu a šla odnést tác, následoval jsem ji. Věděl jsem, že i přes špatnou náladu bude čekat na svou kamarádku, která měla ještě vyučování. A taky se tak stalo. Oba jsme prošli chodbou, i když já si byl jistý, že September mou přítomnost ani nevnímá, a došli až ke vchodu do školy, kde se ona usadila na lavičku. Bolestně jsem zasténal při vzpomínce na to, jak jsem se tam nedávno ztrapnil, ale i tak jsem se rozhodl lavičku ještě jednou otestovat.

"Můžu si přisednout?" zeptal jsem se a September přikývla, přestože si myslím, že kdybych po ní vyžadoval zopakování mého dotazu, nevěděla by. Já jsem po ní každopádně nic takového nechtěl. Stačilo by mi, kdyby se usmála.

"September..." promluvil jsem k ní tiše, nejistý, zda si můžu dovolit se jí na něco takového zeptat. "September, co se děje?" Chvilku jen mlčky zírala před sebe a já si začal myslet, že už mi neodpoví, ale ona pak prudce otočila hlavu směrem ke mně.

"Autumn..." najednou ztratila hlas a větu nedokončila.

"...umřela?" zkusil jsem. Nechtěl jsem, aby se trápila s pokoušením se to říct. Nenapadlo mě ovšem, že ta kočka taky umřít nemusela a mohlo se stát něco méně tragického. Jenže ve filmech pokaždé, když hlavní hrdina začne větu pomalým a zřetelným vyslovením jména, přičemž je na něm vidět mizerně zahrané zdrcení, následuje konstatování, že ta osoba zemřela. Nejspíš bych se měl přestat tolik dívat na televizi. Nebo to možná o zvířatech neplatí... Každopádně tohle nebylo nejspíš to, co chtěla říct, protože jakmile jsem to vyřkl, na její tváři se objevil šok smíchaný se zděšením.

"Ne! Jen utekla a už tři dny o ní nic nevím. Ale Dashi, co když máš pravdu? Co když... u-umřela?" Vypadalo to, že propukne v pláč, za což jsem měl chuť si nafackovat. Skvěle Dashi, opravdu skvěle, nedokážeš ji ani pozvat na rande, ale rozbrečíš ji za pár vteřin. Jsi skutečně borec.

"Ale ne, určitě se jen zatoulala. Brzy se vrátí, uvidíš," pronesl jsem mile, ve snaze ji ukonejšit. Nevím, jak moc mi to věřila, protože Oscara bych za tenhle výkon tedy nedostal.

Ale i přes mou neschopnost jsem se během okamžiku cítil jako vítěz. September se totiž hlavou opřela o mé rameno a potichu zamumlala: "Doufám, že máš pravdu."

A i když to nebyla pěkná myšlenka, po tomhle jí nešlo zabránit. Ve skrytu duše jsem doufal, že to není naposled, co se Autumn zatoulala. Protože sezení se September opírající se o mé rameno, to bych si zatraceně rád zopakoval.

Plán J - Nejspíš úspěch
Výhra - Nechci znít jak zabouchlá holka ze třetí třídy, která je nadšena z každého sebemenšího doteku, takže... September se nerozbrečela, ou jé!