Never Be the Same (Jade Amelia Thirlwall + Niall James Horan) CZ

11. Chapter |Where I am?|

Společně s Niallem jsme vyšli na prašnou cestu před jeho domem. Zeptal se mě jestli chci jít s ním na procházku a já souhlasila, chtěla jsem se nadýchat čerstvého lesního vzduchu.

Vlastně všude okolo domu byly pouze lesy, které se zdály nekonečné.

"Kde jsem?" zeptala jsem se na můj vkus moc nepříjemně.

Niall mě chytl okolo pasu. Zamračila jsem se, ale nebránila se. Může mi kdykoliv něco udělat. Neznám ho a jeho slovům typu "neboj se mě, nikdy bych neublížil někomu tak krásnému, nevinnému a mému." nevěřím.

"Proč chceš vědět kde jsi? Nejsi snad ráda, že můžeš být s člověkem který tě miluje, pryč od všecho zlého co ti na škole dělají?" optal se s vážnou možná i mírně překvapenou a hravou tváří.

"Jak víš o tom co se děje na škole?" vytřeštila jsem na něj oči.

"Vím víc než si myslíš." zasmál se.

"Co třeba?" řekla js vážně.

"Třeba to, že jsi se ve 13-ti letech pokusila o sebevraždu, že žiješ jen se svou matkou, vždy jsi chtěla vystudovat práva, ale neměli jste peníze. Také to, že jsi dobrá v angličtině, máš neskutečně ráda svou práci i když tě štve tvá šéfka a v neposlední řadě jsi naivní jak malé dítě." pověděl to jako básničku.

"Jak to víš? A to s tou sebevraždou...bylo to úplně jinak." zalekla jsem se jeho vědomostí a svých vzpomínek.

Vše, jakoby to bylo zase čerstvé. Neuvědomil si, že otevřel několik let starou ránu.

"Jsem mocný můž Jadey i když mi je jen 22, vím o životě spoustu věcí." vysvětlil. Zněl chladně a sebejistě.

Neměla jsem slov, věděl toho opravdu moc a já nevěděla jak. Na tohle všechno jsem už dávno zapomněla, ale on to vyslovil a dostalo se to přítomnosti.

Doufala jsem, že mé sny o smrti, šikaně a utrpení zmizely, ale on je otevřel a dostal napovrch.

"Jak to s tou sebevraždou bylo?" prolomil ticho. Trochu jsem se lekla, byla jsem až moc ve svých myšlenkách.

"Nechci na to myslet, nechci, abys věděl vše." vykoktala jsem ze sebe, zmateně.

"Zkus to, objasnimi to. Nechceš snad abych si to zjistil já." mluvil tak klidně..a toho jsem se začala bát.

*Flashback*

"Mami, pomohla by jsi mi s úkolem?".. který není můj, dal mi ho kluk z vyššího ročníku ať ho vypočítám.

Maminka ke mně, přišla. Byla opilá, poznala jsem to z jejího dechu.

"Pomůžu ti až dojdeš nakoupit." bezdůvodně na mě křičela..jako každý den..

Zvedla jsem se, vzala jsem peníze z kasičky a vyšla z domu. Bylo okolo 2 odpoledne.

Proč mi tohle dělá i má matka, proč na mě křičí? Přeji si, aby alespoň náš dům byl pro mne místo, kde budu mít hezké myšlenky.

"Jade?" zaslechla jsem za sebou své jméno. Otočila jsem se, stála tam Suenina parta a....a Mike. Krásný Mike.
"Slyšeli jsme, že miluješ Mika." vysmála se mi Sue. Ano, byla to pravda, Mike byl krásný, milý a vtipný, věděl, že jsem do něho zamilovaná a jak je vidět, nenechal si to jen pro sebe.

"Víš Jade, Mike tě nemiluje, ze srdce tě nesnáší tak jako my, že ano Mikeu?" zasmála se Sue.

"Jak sis vůbec mohla myslet, že by jsme mohli tvořit pár Jade?" ozval se Mike. Nevěřícně jsem se na něj dívala. Dělalo se mi špatně od žalůdku.

"Tohle neříkej, prosím Mikeu." oči se mi zalily slzami.

"Nemá říkat pravdu? Kdy už konečně pochopíš, že nikdy nebudeš milována Jade?" chopila se slova Sue. Všichni okolo se smáli.

"Tvoje máma měla jít na potrat, aspoň by jsi tady nepřekážela." ozvalo se.

"Jsi ubohá, tvůj táta udělal dobře, že od tebe odešel aspoň z něj netaháš peníze." řekla Sue a sebrala mi tašku, ve které se začla přehrabovat. "A hele, naše malá Jade tu má 20 liber."

Sue byla tak falešná a zlá.

"Vrať mi to, potřebuju nakoupit nějaké jídlo." zamračila jsem se a pokusila se Sue peníze sebrat, ovšem v tom mě chytli dva kluci z její party a já se nemohla hnout.

"Budeš mít doma problémy když nenakoupíš Jade?" smála se Sue a máchala předemnou s papírovými penězi.

"Prosím." zašeptala jsem se vzlyky.

"Jdi di prdele." ušklíbla se a ti kluci mě pustili na chodník.

Zhluboka jsem se nadechla a rozhodla se konečně přejít silnici, ale Sue mě chytla za bundu.

"Nikdo tě nemá rád,tvoje máma ani Lee." smála se.

"Nech mě být." šeptla jsem a snažila se vymanit z jejího sevření. S úsměvem na tváři mě pustila a já padala na silnici.

"Auto." křikl Mike a já cítila, že je tohle konečně konec.

*konec flashbacku*

"Co se stalo pak?" zašeptal smutně Niall.

"Probudila jsem se až v nemocnici." odpověděla jsem. "Sue i všichni okolo, řekli, že jsem pod to auto skočila schválně a Sue mě chtěla jen zastavit. Ve škole byla za hrdinku a já za trosku." začala jsem si utírat slzy.

"Neplakej, už je to pryč." zastavil se Niall a přitáhl si mě do pevného objetí. "Teď jsi tu se mnou, v bezpečí, před všemi kolem."

"Nenávidím se, nenávidím lidi." popadala jsem dech, mé slzy mizely v Niallovu triku. Jsem tak neschopná.

"Přemýšlela jsi někdy o pomstě?" zeptal se Niall, když jsem se od něho odtáhla a zase se rozešla po lesní cestě.

"Nikdy, právě tohle mě udělalo o trochu silnější." ujasnila jsem mu.

Opravdu jsem o tom nepřemýšlela. Jediná věc o které jsem v tu dobu doopravdy chtěla a modlila se za ni, bylo umřít.

Milovat někoho koho nemůžete mít je něco tak vyzívavého, ale pokud to neunesete je to bezvýznamné a pro vás více než bolestivé.

Ubližijeme si jen proto, že fyzická bolest bolí méně než psychická, tudíž pokud cítíte fyzikou bolest, vaše psychická bolest se utlumí, což váš mozek chce.

"Pokud by jsi kdykoliv chtěla se pomstít.."

"Nechci, nechci, aby jiní lidé cítili to co já. Chci, aby se ze světa nevytratila láska a ne to, aby si lidé ubližovali." přerušila jsem ho. Je vidět, že tohle Niall nikdy neprožil, protože kdyby ano, nikdy by na pomstu nepomyslel.

"Dobře, vidím, že to pro tebe není zrovna nejlepší téma." zhodnotil celou situaci. Oh, nepovídej Nialle, jak tě to jen mohlo napadnout.

Pouze jsem přikývla. Možná by bylo lepší, kdybych v té nemocnici rovnou umřela.

😭😭nenávidím lásku😭😭 Snad se vám tahle kapitola alespoň trochu líbí ❤❤ comments & votes ❤ děkuji moc 💜 Ellie xoxo