Harry Potter: Just a Bit of Darkness

/22. Slzy./

A tak jsem tady. Stojím před sídlem, kde je můj otec a několik smrtijedů. Bála jsem se? Abych se přiznala, tak ani ne. Spíše jsem se bála, co bude dál, až půjdu dovnitř. Tedy, jestli se tam dostanu. Tipuju, že bylo kolem čtvrté ráno. Všude okolo mě byla mlha a chlad. Nadechla jsem se a trochu uvolněně vydechla.

Šla jsem pomalu ke dvěřím. Zaklepala jsem na dveře. Překvapuje mě, že to nemá skoro vůbec chráněné. Pak se dveře otevřeli a vykoukl muž, který se podobal Dracovi. Možná je to jeho otec. "Co chcete?" Zeptal se chladným hlasem. Na sucho jsem polkla. "Jdu za Voldemortem" Oznámila jsem a on přihmouřil očima. "Kdo jste?" Zeptal se znova. "Jeho dcera" Vykulil na mě oči a s radostí mi otevřel.

Šla jsem proto dovnitř. U dveří byli schody dolů, ale ještě, než jsem po nich šla jsem se stačila na něho podívat. "Víte, kde je Draco?" Zeptala jsem se. "Proč se na to ptáte?" Dala jsem rty do jedné linky. "Takže nevíte" Řekla jsem a šla po schodech dolů. Možná to není past, možná se to skutečně děje.

Místo krásně vymalované stěny jsou kameny na sobě poskládány. Nebyli tu žádné barvy, jenom samé temno. Když jsem byla dole, věděla jsem kudy mám jít. Jako bych tu už někdy byla, jako by mě za tím cílem táhl otec. Na chodbě nikdo nebyl, buď všichni spali, nebo jsou někde s mím otcem. Až na konci chodby byli obrovské dveře. Tam musí být. Bez slušného zaklepání jsem otevřela dveře, a tak vstoupila do místnosti.

Byl tady, hned přede mnou a temně se mi díval do očí. Po boku měl svého hada. Zasmál se. "Tak přeci jenom jsi za mnou přišla" Přiblížil se ke mně, natáhl ruce od sebe a asi mě chtěl obejmout, ale já couvla, což ho trochu vytočilo. "Chtěla bych tě o něco požádat" Začala jsem. "Ale o co pak?" Tázavě se zeptal. "Prosím, nech mě i ostátní z Bradavic na pokoji" Zažádala jsem. Upřímně, vím, že to nezabere, ale zajímá mě, co udělá s Dracem. Jenže se nechci hned na tuto otázku zeptat. 

Opět se zasmál "jedině, pokuď se přidáš na moji stranu" Tušila jsem, že to řekne. "Ne" Zakroutila jsem hlavou do stran. "Jak myslíš" Otočil se ke mně zády a popošel doprostřed místnosti. Vzal svoji hůlku do ruky a přiložil ji na předloktí, kde měl svůj znak. Sakra, pomyslela jsem si.

Všichni najednou vstoupili do místnosti. Neměli masky, takže jsem měla možnost si popořadě prohlídnout, kdo všichni jsou na jeho straně. U pohledu jsem se zastavila u Draca. Byla jsem moc ráda, že je v pořádku. Jeho pohled byl smutný a já mu ten samí pohled oplatila.

Pak jsem se zadívala na hada, který se na mě díval, úplně stejně jako téhdy, když jsem se poprvé viděla s otcem. Jeho smutné oči se na mě dívali a jestli jsem se dívala dobře, tak jsem si všimla malinké slzy těsně pod okem. Je to tím, že jsem jeho dcera? 

"Držte ji" Rozkázal jim z ničeho nic otec a já zpanikařila. Ale než jsem stačila něco udělat, tak už mě pevně drželi. "Moji drazí, mám plán..." Začal "a dneska, právě v tuto chvíli se stane" Dodal a všichni i já poslouchali. "Davina, moje dcera, je z této místnosti nejsilnější. Silnější než já." Poslední větu zdůraznil a všichni se na mě podívali.

Otec ke mně popošel. "Bylo by skvělé, kdyby se k nám Davina připojila, ale ona bohužel nechce" Někdo za mnou se zasmál. Byl to dívčí a ostrý smích. Za zády z jednoho smrtijeda jsem se koukla, kdo to byl. Byla to ženská s kudrnatýma vlasama, bledou tváří a s chladnýma očima. Její licní kosti byli ostré a usměv měla děsivý. Až teď jsem si všimla, že mě drži stejný můž, jako u vchodu. Zajímá mě, jestli je to Dracův otec.

"Tak ji přinutíme!" Zakřičela ta samá ženská, která se smála a všichni se k ní připojili. Došlo mi, že se žívá ven nedostanu. "Máš pravdu, Bellatrix" Uznal a já se dozvěděla tak její jméno. K ní se hodí.

"Takže, zkusíme přemýšlet. Co by ji tak donutilo ji přinutit?" Zeptal se všech, ale nikdo neodpověděl. Na sucho jsem polkla. Chvíli bylo ticho. "Už to mám!" Všichni se najednou napnuli, co z jeho úst vypadne. "Zabijeme někoho, koho má skutečně ráda" Řekl a já vykulila oči. Prosím, jen to ne! Najednou jsem se chtěla vymanit ze sevření, ale nešlo to.

"Draco, přistup blíž" To ne! To se nesmí stát! Cítila jsem, jak muž, který mě držel pevně zatnul ruce. "To ne..." Šeptl tiše, že jsem to slyšela jen já. Takže je to vážně jeho otec. Bože, to musí být strašné tohle vidět. "On to neudělá" Šeptla jsem mu "to neudělá, já mu to nedovolím" dodala jsem tiše, aby to slyšel jen Dracův otec. Vím, že to slyšel, protože se nachvilku uvolnil, ale stále mě držel. Draco šel naproti mému otci. Byl šíleně nervozní, bylo to na něm vidět, i já jsem šíleně nervozní.

"Draco, měl jsem tě vždycky rád, ale za tohle já nemůžu" Řekl otec a zvedl na obranu svoje dlaně. Musím něco udělat. "Pane Malfoy?" Tiše jsem začala "Musíte mě pustit, jen já ho dokážu zastavit. Jak jste slyšel, jsem tady z této místnosti nejsilnější" dodala jsem. Tohle ho musí donutit mě pustit. Jenže nic, stále mě držel. Musí být v šoku. "Pane Malfoy!" Zakříčela jsem více nahlas. Nikdo mě neslyšel, neboť všichni se smáli a bavili kromě rodiny Malfoových a mě.

Stále nic, neposlouchal mě. "Nějaká poslední slova, můj milý Draco?" Otec už měl napřáhnutou hůlku. Začala jsem sebou kroutit ze strany na stranu a zkoušela tak probudit jeho tátu. "Pane Malfoy!!" Křičela jsem, strašně jsem křičela, ale nemělo to cenu. Co se to s ním děje?

Všimla jsem si, že se na mě Draco otočil. Jeho slzy byli po celém tváři. I moje byli a to jsem to nestihla ani zaznamenat. Koukali jsme na sebe a zkoumali si navzájem naše obiličeje. Oba dva jsme si pořádně uvědomili, že je tohle naposled, co se vidíme. Naposledy, co se vidíme naživu. Stále nevěřím, že se tohle skutečně děje. A pak řekl něco, co jsem od něho netušila "miluji tě, Davino" Řekl to tak, abych to slyšela jen já. Stačila jsem kývnout na souhlas a aby pochopil, že já jeho taky. Úplně mi selhali hlasivky.

A pak se to stalo. Otec zakřičel zakázané a smrtící zaklínadlo. Zelené světlo se ho dotklo a mezi nás projel silný vítr. Draco padl na kolena a s otevřemýma očima dívajicí na mě spadl na zem. Byl mrtvý. Začala jsem křičet a já dostala šílený hysterák. Až teď mě jeho táta pustil a já se doplazila k Dracovi. "Ne... Ne! NE!" Zakřičela jsem a vzala jeho hlavu do dlaní. Stále je měl otevřené. S brekem jsem je pomocí palcem zavřela a dívala se na jeho tvář. Houpala jsem se s ním a vypadala, jako bych se právě zbláznila. Taky že ano, protože já jsem se vážně zbláznila.

Najednou jsem cítila, jak se moje dobrá a jediná plovina ztrácí a místo něj si nastupuje místo temnota. Přestávala jsem všechno postupně cítit. Všechnu lásku, kterou jsem cítila ke Severusovi, Dracovi a všem, jsem pomalu necítila. Přestala jsem najednou brečet a byla najednou více klidná. Všechny vzpomínky se mi dostali do hlavy. Od začátku mého života. Moje první krůčky, první slovo a moje první kouzlo vůbec. Hádky, usmiřování a zážitky se Severusem a jeho moudra, ze kterých jsem si dělala ponaučení do života. Do mé hlavy se dostal i Harry, Ron, Hermiona a Pansy. Úžásní kamarádi, kteří mě dokázali postavit se na nohy. Brumbál a další profesoři, se kterýma jsem se nestačila pořádně seznámit. Budu doufat, že udělají co proto, aby zastavili mého otce. Ale pak se najednou ukázala první vzpomínka na Draca, když na mě promluvil. První hádka, obejmutí, polibek až ke přížnání lásce. Všechno tohle se mi dokola opakovalo. Hlasy mích nejbližších a hlavně věta, která mě překvapila nejvíce z mého života; Miluji tě.

________

Musím se přiznat. Tahle část se mi psala strašně těžko:(, ale i tak doufám, že se vám část líbila:)

Budu ráda za každou hvězdičku a popřipadě i koment:)

ily