Harry Potter: Just a Bit of Darkness

/19. Past/

Nemrkla jsem, když jsem jim to řekla. Ron na sucho polkl a měl dost překvapený výraz. Není divu, ale Hermiona mě překvapila. Nehýbala se, jenom se na mě s kamenným obličejem dívala. Možná jsem čekala takovou reakci, neboť u Harryho to bylo pochopitelné. Můj otec zabil jeho rodinu, takže to nachvilku dával za vinu mě. Zmatené jsem zacukla obočím a koukla na Hermionu.

"Tušila jsem to" Vysvětlila a dvěma krokama se ke mně přiblížila, pričemž měla vedle sebe Rona. Jak to mohla proboha tušit? Tuši to i ostatní studenti na této škole? Polkla jsem knedlík a koukla se na Harryho, který se zmateně na Hermionu koukal stejně zmateně, jako já. Všimla si našeho výrazu. "Nejsem blbá, Davino. Začala jsem hledat teorie, proč se Harry s tebou tajně výdal. Bylo mi jasné, že to muselo být tajné a být jenom mezi vámi, ale taky mě napadlo, že se to týká jenom vámi a Voldemortem. A co by bylo jediného, než být jeho přibuzna?" Vysvětlila nám a mě klesla hlava. Byla jsem uchvácená toho, že Harry vážně nelhal o její inteligenci. Slyšela jsem, jak si Harry uchechtl.

"Takže ty jsi opravdu jeho dcera?" Zeptal se Ron a já si nemohla všimnout, jak se mé bál. Nevim proč, ale musela jsem se zasmát. Přokývla jsem a já měla v tu dobu pocit, že Ron před mími zraky omdlí. "Proboha, neumím si představit, že Voldemort měl s někým románek" Řekl sarkasticky Ron a já se uchechtla.

Pak jsem se na oba dva podívala. "Je toho hodně, co bych vám měla říct, ale slibte mi, že tohle nikomu mesmíte říct, protože já chráním nejen svoji identitu, ale ještě někomu" Myslela jsem strýčkovu identitu. Oba dva rozhodně přikývli a já se jemně usmála. Věřím jim.

Podívala jsem se znova na západ slunce, který byl skoro zapadlý a popošla blíže k zábradlí. Nadechla jsem se a pomalu vydechla vzduch. Začala jsem jim vyprávět o svém životě, kde jsem nezapomněla zmínit strýčka. Jak jsem se denně učila a zkoušela zakázané kouzla. Řekla jsem jim skoro vše, ale až na Draca. Neměla jsem na to odvahu a navíc jim tato informace bude k ničemu. Oba dva byli překvapený, ale byla jsem ráda, že neutekly. "Ale pamatujte. Nejsem jako on, jenom z poloviny. Tu dobrou polovinu mám po své neznámé matce" Řekla jsem jim svou obvyklou větu a oba chápavě přikývli.

Pak jsem se ještě na něco vzpomněla a podle Harrymu pohledu taky. Vyměnili jsme si obličeje a oba dva si zoufale povzdychly. Jsme vlastně Viteály. Harry se otočil k Hermioně a mě bylo jasné, že toto téma mám nechat na něm. "Věděla jsi to?" Řekl najednou a ona se na něho zmateně podívala. "Věděla jsi, že oba dva musíme zemřít?" Zvíšil trochu hlas a Hermioně vše došlo. Z jejího obličeje jsem rozpoznala, že to tušila. Rozpačitě šla obejmout Harryho. "Tušila jsem to" Šeptla stejnou větu, když jsem jim řekla o sobě. "Je mi to moc líto" Znova šeptla a podívala se na mě. Odtáhla se od něj a šla obejmout mě. Byla jsem překvapená, ale objetí jsem ji opětovala. Všimla jsem si, jak Ronovi vše docházelo a svou ruku položil lítostně na Harryho rameno. Hermiona se ode mně odtáhla a ukazováčkem setřela slzu. Kdybych mohla, tak taky brečím, ale na to jsem unavená.

"Musí být přeci jiná cesta" Promluvil po chvíli Ron k tématu, že my dva jsme Viteály a já si povzdychla. "Žádná jiná cesta není, Rone" Zašeptala jsem a Harry se mnou nechtěně přikývnul. Kéž by byla jiná cesta.

Najednou mi do hlavy udeřila šílená bolest. Sykla jsem bolestí a byla tím omámená. Chytla jsem si rukama za hlavu a prstama zajela do vlasů. Byla to podobná bolest, která se mi projevila na plese. Otec, pomyslela jsem si a snažila se ho dostat z hlavy. Nešlo to, proč? Koutkem oka jsem si všimla, že to samé má i Harry. Slyšela jsem, jak Ron a Hermiona křičeli naše jména. Snažila jsem se se vší silou, ale bolest nepřestala. Pak se před míma očima objevilo jiné místo. Byl to les, kde stál bez výrazu Severus a... otec? Proboha. Začala jsem i přes tu bolest rychle dýchat. Věděla jsem, kde je to místo, protože jsem tam dříve strašně ráda chodila. Teď to pro mě bude peklo. Pak vše zmizelo a já se mohla znova narovnat.

Koukla jsem se na Harryho, který se snažil vzpamatovat. "Co jste viděli?" Zeptal se Ron. Chtěla jsem mu odpovědět, ale jsem nervorní z toho, že tu jenom stojím a nic nedělám. "Dostal se nám do hlavy, Davino. Není to pravda" Slyšela jsem za zády Harryho hlas. Utřela jsem si slzu, které jsem si ani nevšimla a otočila se k němu. "A co když je to pravda?" Šeptla jsem "Harry já tam musím jít" Dodala, otočila se zpátky a chystala se jít na místo, které se nám odehrálo v hlavě. "Půjdem s tebou" Řekla Hermiona a já se k ním otočila. "Ne! Není to bezpečné!" Křikla jsem na ní. Původně jsem nechtěla křičet, ale byla jsem z toho tak vystresovaná, že jsem automaticky křikla. Na sucho polka. "Sama to nezvládneš" Pověděl Harry a já se na něho podívala. Má pravdu, sama to nezvládnu. Dala jsem rty do jedné linky a souhlasně přikývla. "Tak pojď, Harry" Bez toho, abych se ujistila, že půjde opravdu se mnou jsem se otočila k cestě a začala utíkat na místo, kde jsou.

Byla jsem tak nervozní, tak strašně moc. Prty u nohou mě čím dál tím více začaly bolet, protože jsem několikrát zakopla o kořen stromu. Nebyla jsem si jistá, jestli je to pravda, ale musím se ujistit, že to není jeho konec. Riskuju, že se dostanu jedině do pasti, ale ten nejistý pocit, jestli vašeho strýčka čistě náhodou nezabili jenom kvůli vám, tak to radši risknu. Moje vlasy mi zmateně vlely podle běhu. Běžela jsem tak rychle, že jsem snad nikdy takhle neběžela. Až téhdy, kdy jsme byli pár metrů od místa jsem se hned zastavila. Harry mě doběhl.

"Chceš tam jít opravdu se mnou?" Zeptala jsem se ho upřímně. "Jo" Jednoduše mi odpověděl a já přikývla. Pořádně jsem nadechla vzduch do plic a všechen vzduch vydechla. Udělala jsem několik kroků dopředů a Harry šel za mnou. Uvědomila jsem si, že náš čas právě přichází. Proboha, byla jsem tak nervozní, že jsem se cítila, že nejsem připravená. Že oba dva nejsme připravený. Že všechen čas strávení nad učivem byl nakonec k ničemu. Kdybychom dneska umřeli, tak jsem nakonec ráda, že Ron a Herimona o nás vědí. Pomocí dalších nalezených viteálu by ho mohly navždy zničit. Dneska asi umřeme, pomyslela jsem si a pocítila, jak se mi mrazí na zádech.

Už jsem tam skoro byli. Oba jsme vytáhli hůlky a pomalu šly dál. Ale pak mě vše zarazila jedna pouhá vteřina. Uviděla jsem ho. Uviděla jsem ho, jak sám leží na zemi. Nehýbe se, absolutně vůbec se nehýbe. Proboha. Vykulila jsem vystrašeně oči a začala k němu běžet. Prosím. Prosím, ať žije. Slyšela jsem, jak Harry běží za mnou. Ale když jsem u něho skoro byla, tak se z něho přeměnil černý dým, ze kterého se proměnil člověk. Měl na sobě černý hábit, kterou měl kousek i přes hlavu, poněkuď stříbrnou masku, na kterém byl černě zvírazněná lebka. Koukla jsem se kolem sebe a začali se kolem nás dokolečka skládat. Vyměnili jsme si s Harrym pohledy.

Ach ne, pomyslela si. Byla to past a my na ni jednoduše naletěli.