Harry Potter: Just a Bit of Darkness

/17. Dopis/

Když jsem to dořekla, zmocnil se ve mě takový pocit, který jsem nikdy nezažila. Nelíbilo se mi, jak jsem se právě cítila. Je to takový divný, strašně moc divný. Začala jsem se všude potit. Cítila jsem, jak mi srdce rychle tluče a jak jsem nemohla popadnout dech. Co se to se mnou děje?

Harry stále u mě byl. "Co ti potřeboval říct?" Při jeho slovech jsem věděla, že by bylo nejlepší, abychom se už o tom nebavili, ale věděl, že mi Draco ještě před tím něco řekl. Koukla jsem na něj. "Voldemort vymýšlí plán, na naše setkání, ale kolik máme času? Tak to nemám tušení, protože jsme se k tomu bohužel nedostali" Vysvětlila jsem a on si nachvilku povzdychl. "To nevadí" Řekl hned a já pochopitelně přikývla.

"Mohla bych se ti na něco zeptat?" Potřebovala jsem od něj něco vědět. Na souhlas přikývnul. Nevim, jestli jsem se bála to říct, ale zajimalo mě to. "Vědí Ron a Hermiona o mé pravé identitě?" Zeptala jsem se a zvědavě pokrčila k sobě obočí. "Ne, ale jsi jim podezdřelá" Směšně se Harry zasmál, přičemž mi trochu vykouzlil úsměv na tváři. Pak mi ale zmizel. "A chceš jim to říct?" Nad moji otázkou se zapřemýšlel, celkem na dlouho. "Ani nevim, to spíš záleží na tobě" Podotkl a kouknul se z okna ven. "Mám jim věřit?" Zeptala jsem se po chvíli. Jemně přikývnul a já se zvedla z postele a popošla k němu. Oba dva jsme se z neznámého důvodu koukali z okna. Začala jsem myslet na Severuse. Jak se mu daří? Je v pořádku? Povzdychla jsem si, možná se jen zbytečně strachuju.

Pak jsem chytla Harryho rameno. "Tak jo, Harry. Pokuť si myslíš, že bude dobré jim to říct, tak jim pošleme dopis" Řekla jsem a on se na mě zmateně otočil. "Jak to myslíš?" Byl zmatený. Musela jsem se tomu zasmát. "Myslím si, že nám můžou pomoct. Vždycky tě pomáhali, tak proč ne teď?" Uznala jsem a předsvědšivě se usmála. Pak se na mě podíval a na souhlas přikýnul.

"Napíšeš jim ty?" Navrhl Harry a já se zamyslela. "To asi ne. Je možné, že mi nebudou věřit, a tak to odmítnou" Zrovna jsem se dohadovali, kdo jim napíše. "Ale já tady nemám sovu a to jim bude ještě více pode-" Zasekl se uprostřed věty, protože si všimnul, že ukazováčkem ukazuji na místo, které je za nim. Otočil se a zasmál se. "Jak vidím, tak zrovna tvoje sova přiletěla" Ušklíbla jsem se na něho "takže jim radši napiš ty" Dodala jsem a sedla si na postel. On si sedl k mému stolu, vzal kousek pergamenu, namočil brko do ingoustu a začal něco psát.

Připadá mi, že když mám chvilku klid, tak přemýšlim buď nad Severusem, otcem, Harrym, nad sebou a nebo nad Dracem. Ach bože, teď nesmím myslet na Draca.

Proto jsem začala opět jako moje každodenní rutina přemýšlet nad otcem. Nad mím otcem. Nad Tomem Raddlem, který mě bude nesnášet, až zjistí, že dokážu být silnější než on. Vlastně, on už mě možná nesnáší. Ale kdo ví, možná to dopadne jinak, možná zemřu, možná zemře i Harry, Severus, Draco, kdokoliv. Život jednou skončí, ale budu doufat, že to bude až za hodně dlouhou dobu. Jenže pro Harryho a mě se konec blíži jistě rychle. Pořád nemohu uvěřit, že se to skutečně děje. Je strašný, když na to pomyslím. My musíme zemřít.

"Cos tam napsal?" Zeptala jsem jenom proto, abych svoje myšlenky odehnala pryč. On se na mě otočil a v ruce držel dopis. "Hermiono a Rone, potřebujeme s vámi mluvit. Co kdybychom se setkali v šest hodin večer u mostu? Dejte nám vědět. Harry, Davina" Citoval dopis a na konci čtení se na mě podíval. "To zní fajn" Uznala jsem s úsměvem na tváři. Dal kus pergamenu do obalu ve tvaru ruličky a připevnil to k Hedvice, která následně vzlétla. Vstala jsem a popošla opět k oknu. Cítila jsem na sebe Harryho zrak.

"Co teď?" Zeptal se za mími zády. Moje oči si stále sledovali Hedviku, jak rychle poletuje k samotnému hradu. A když už jsem ji neviděla, tak jsem se k němu otočila. "Teď se pořádně uvolni" Přikázala jsem mu a on tak udělal. Stoupla jsem si před něj a chvilku na něj civěla. Chci, aby byl překvapený. Proto jsem se pořádně nadechla a vyslovila kouzlo Legilimens.

Neměla jsem u sebe u hůlku, takže jsem to bez problému zvládla bez ni. Překvapený byl natolik, že leknutím mírně nadskočil. Najednou jsem uviděla jeho vzpomínky. Bylo mi hned jasné, že to nezvládá. Byla tu najednou vzpomínka, kdy Harry získal svou první zlatounku. Proto jsem se ve vzpomínkách před ním stoupla a on si mě hned všiml. "Mysl na něco pozitivního, Harry!" Přišlo mi, že až přiliš křičím, ale doufala jsem v tom, že to pomůže. Stále nic. Pak mě něco napadlo. "Mysli na rodiče!" Zakřičela jsem ve stéjné vzpomínce. Napadlo mě to tak, že mě to třeba pomohlo. Pomohla mě máma, kterou jsem ani nikdy neviděla. Pak se mi jeho vzpomínky pomalu mizely před očima. Zabralo to! Usmála jsem se, byla jsem najednou šťastná.

Kouzlo zmizelo a já se zasmála. "Skvělá práce" Uznala jsem a sedla si zpátky na postel. Udýchaný Harry jenom na mně příkývnul. "Tohle mi už nedělej, víš jak jsem se lekl?" Zasmála jsem se. "Na tyhle věci musíš být připravený" Opřela jsem se o zeď, skrčila nohy a dívala se před sebe. Mám se bát? pomyslela si a jemně si povzdychla.

"Na co jsi myslel? Jaká je tvoje šťastná vzpomínka?" Zeptala jsem se po chvíli. Zajímalo mě to. "Když jsem se poprvé cítil bezpečně. Jednou jsem se potuloval po škole a našel temnou místnost, kde bylo velké zrcadlo. Byl jsem zvědavý a tak jsem se před ním postavil a uviděl své rodiče. Jako by tam se mnou stáli, koukali na mě, dotýkali se mě, ale já jsem je necítil" Vysvětlil mi. "Co znamená to zrcadlo?" Pokrčila jsem obočí a Harry se nachvilku zamyslel. "V obraze uvidíš to, co chceš ve skutečnosti vidět" Nad tou větou jsem se zapřemýšlela. To co chci vidět? Jasně. Harry chce vidět rodiče, takže proto se mu tam ukázali. Pak mě najednou něco napadlo. Sedla jsem se šokovaně do tureckého sedu a nemohla uvěřit, že to možná bude fungovat.

"Co se děje?" Všimnul si mě Harry, jak jsem v tranzu. Pomalu jsem se na něj podívala. "Harry! Pamatuješ si, kde je to zrcadlo?!" Zvíšila jsem hlas a doufala, že mi řekne dobrou zprávu. "Zrcadlo se přemístilo někam jinam. Proč?" Zajímalo ho, co mě tak zvláštního napadlo. Loktama jsem se opřela o stehna a rukama zakryla obličej. Jestli by tohle bylo možný, tak budu ten nejšťstnější čaroděj na světě. Pak jsem se podívala na Harryho, který se na mě zmateně dívá. "Myslíš, že bych mohla vidět mámu?" Šeptla jsem. Při mích slovech mírně vykulil oči. Mámu chci ze všech vidět nejvíc. Zajímalo by mě, jak ve skutečnosti vypadá.

Oba dva jsem se nad tím zamysleli. "Je to možný" Řekl po chvíli Harry. Najednou jsem se usmála štěstím bez sebe. "To zrcadlo musím najít" Postavila jsem a došla opět k oknu. Sedla jsem se na parapet a dívala se z okna. Najednou jsem v dáli uviděla sovu. Bílou sovu. Usmála jsem se. "Harry?" Zavolala jsem ho. Zvednul ke mně hlavu a rukou jsem mávla k sobě. Automaticky popošel ke mně. Hedvika se stoupla před náma. Vzala jsem si obal, který jsem i hned otevřela a začala si pro sebe číst. Pak jsem s úsměvem na tváři podala dopis Harrymu, který si to přečetl.

V tom dopise bylo psáno; Platí -Ron, Hermiona

______________________________

Ahoj! Doufám, že jsem vás s kapitolou potěšila:) Napsala jsem ji hned po sobě a nevim jaké mám z ní pocit, prostě skoro kapitola o ničem:D, ale i přesto doufám, že se vám líbila, a že zanecháte hvězdičku a nebo popřípadě hezký koment:)

Omlouvám se za chyby:)