Moments

Chapter twenty-five

"Příště to bude horší," vyplivne z úst a kráčí si jako hvězda chodbou do třídy. S bolestí břicha se vydám za Lily, která stojí na konci chodby u automatu. Nedávám na sobě znát bolest. S úsměvem se na mě otočí i s plechovkou levné slazené vody. Úsměv jí oplatím a společně se pomalu blížíme ke třídě. Nechci, aby si o mě dělala starosti. Nechci, aby měla problémy kvůli mně. Sedám si s Lily nepozorovaně do lavice. Za pár sekund zvoní a my se automaticky zvedáme z lavice.

***

"Přeji vám krásné a slunečné prázdniny, i když moc slunečné nebudou. Doufám, že se zase v příštím roce v takovémhle počtu znovu sejdeme," dopoví naše třídní učitelka a všichni jen nesouhlasně zabručí nad tou řečí a nad vysvědčením. Jsem s ním opakovaně spokojená. Kdo by nechtěl mít samé jedničky? Lily dostala dvě čtyřky a jinak ze všeho trojky. Měla z toho radost, obrovskou radost. Minulý rok poklesla o jeden stupeň ze všeho. Bylo mi jí líto, ale Lily to nijak nepřekvapilo a nezajímalo jí to. Říká - proč se učit, když z toho použijete v životě úplný.... Domyslete si. Má pravdu, ale když to někoho jako mě baví... Stefanie se vychloubala se samými čtyřkami a s jednou pětkou. Musela jsem nad její debilitou protočit očima. Její stařecká demence se dostavila brzy. Jinak skoro celá třída se neobešla bez jedné trojky. Po chvíli zvoní a všichni se s prásknutím židlí zvedají z lavic. Utíkají rychle domů. My se pomalu přemisťujeme od lavic ke dveřím. Naposledy si prohlédnu třídu. Dva měsíce. Se vzdechnutím odcházíme z pozemku školy. Lily vypráví o jednom naprosto božím klukovi s kudrlinama. Pousměji se nad tím.

Přistihnu se přemýšlet o něm. Blonďákovi, který mi brutálně popletl hlavu! V duchu si vrazím facku. Nemůžu na něj myslet. Tahle kapitola je skoro uzavřená a já ji nesmím znovu otevírat. Sice se asi plánuje nějaký plán proti němu, ale já s tím nechci mít nic společného. Stačí, že jsem se k němu nešťastnou náhodou připletla. Nacházíme se na malém náměstíčku na kraji Rotterdamu, kde se musím s Lily rozloučit. Obejmu ji na rozloučenou a každá se vydáme ke svému domovu. Přemýšlím o sobě. První krok ke své přeměně - postavení se proti Stefanie - nevyšel podle mých představ. Nečekala jsem takovouhle podpásovku, doslova. Budu muset požádat Miu o lekce sebeobrany, u které myslím, že neuspěji. Mia ve Španělsku chodila na box. Umí fakt dobře boxovat a občas se jí bojím. Má dokonce větší svaly než John a to je co říct.

Přicházím do kuchyně s tím, že tam někdo bude. Bohužel, prázdné přízemí. Podívám se na papírek, kde je napsáno, že se vrátí okolo čtvrté. Odložím papírek a jdu nahoru. Nastrkám si všechno učení do předem připraveného boxu. Převléknu se do domácího oděvu a rozmýšlím, co dělat. Prádlo jsem včera všechno vyprala, Mia to sundala a poskládala. Nádobí je umyté a celkem je uklizeno. Dělat na zahradu se mi zrovna dvakrát nechce. Rozhlédnu se po pokoji a zpatřím praskliny na zdi. Po rtech se mi rozlije úsměv. V červenci vymalujeme a to se vším všudy. Do srpna to bude hotové. Vyndám z koutu zaprášené krabice, které zde zbyly ještě po rodičích. Je tu strašný nepořádek všude po domě. Začnu do ní vkládat knížky z knihovny a různé zápisky. Je jasné, že si to musím pročíst, co jsem to psala za blbosti. Pouze ke knížkám spotřebuji dvě plně narvané krabice, které došoupu na chodbu. Začíná mě to bavit. Pustím si u Johna na počítači mé písničky, které budou dunět po celém domě. Kam dát potom skříně...John bude muset obětovat kousek svého dosud nevybaveného pokoje. Poskakuji do rytmu Leda Zeppelina a při tom balím svá nádobíčka. Připadám si jako když se stěhuji. Televizi naštěstí nemám v pokoji, tak nemusím řešit nějaké kabely. Akorát vypojím lampičku a na lust přivolám Johna...až teď mě napadlo - bude John proti?

Nechce se mi všechno vybalovat. I když bude proti, potřebuji jen od něj srulovat koberec, odpojit lustr a přenést skříně... Uchechtnu se. Co já jsem to vymyslela... Na krabice v chodbě přehodím igelit a postupně na něj vrstvím mé oblečení. Všechno musím skládat, abych je mohla snáze vyndat. Nejčastěji nošené oblečení poskládám na Johnovo stůl. Z nástěnky sundám všechny fotky a s nimi se posadím na postel. Zabalím je do igelitového sáčku a znovu je přenesu do Johnovo pokoje. Mám téméř doklizeno, až na skříně a drobnosti. Podívám se na mobil, kolik je hodin. Okolo dvou hodin odpoledne. V domácích potřebách mají do čtyř. To v pohodě stíhám. Vypínám na počítači skladby a jdu si do peněženky pro svou osobní kartu, na které mám okolo dvou set euro. Ty jsem si našetřila za dva roky a použiji je na kompletní přestavění prvního patra. Stejně od pondělka chodím na brigádu, takže jsme v suchu. Obléknu si na sebe mikinu a pádím do města na nákup.

Mezi regály se rozhlížím po fuchsiové barvě. Definitivně si beru tuhle, protože do mého světlého pokoje se perfektně hodí. A bílá už mě omrzela. Bílá tam zůstala pořád po rodičích. Já dostala pokoj po nich. Akorát John si se mnou vyměnil postel. Konečně ji nacházím a beru dvě plechovky za stejnou cenu. Teď vybrat barvu Johnovi. Ano, bude se barvit i jeho. Jenže budu muset vzít bílou na stropy a aby dobře chytla na Johnovo stěnách druhá barva. Hodím do košíku tři bílé barvy v plechovce a jdu se porozhlédnout po Johnově barvě. Má rád modrou barvu. Tmavě modrá se nehodí k tmavému nábytku...Vezmu světle modrou barvu a sázím ji také do košíku po dvou. Snad se mu bude líbit. Rozhodnu se, že už nic jiného nepotřebuji a jdu zaplatit vše, co mám.

S dvěma snad pěti-kilovými taškami se dotrmácím domů a nesu je rovnou nahoru. Mám na kartě okolo pěti euro. Musela jsem koupit kvalitní, aby nebyly zbytečné fleky na zdech. Položím s unaveným výrazem tašky na zem. Už toho mám docela dost. Nejradši bych si teď lehla a odpočívala...

____________________________________________________________________________________

Hi guys!^^

Nový díl s 1711 slovy je na světě. Vysvědčení, malování pokoje...krok k horšímu nebo lepšímu životu Meddie? Změní se?

Díl v 1:30 ráno. Já už blázním. Dobrou noc

With all love my darlings :*

* terka69 *