Moments

Chapter nineteen

"O několik dní po mámině smrti nám začaly přibývat dluhy. Musel jsem celý týden po škole chodit a brigádu. Táta to už psychicky nezvládal a nějak mi došlo, že už nás nechtěl mít na krku. Slyšel jsem jeho tajné volání s jeho matkou. Chtěl nás dát do dětského domova. Bohužel mu to nevyšlo, protože se nezajímal o mé osmnácté narozeniny. Byl jsem už téměř dospělý a schopný se starat o svou mladší sestřičku. Abych neprodlužoval ty jeho slabé chvilky, za několik měsíců se otrávil pastí na myši. S policií se to řešilo několik měsíců. Předpokládali, že jsem mu to nastrčil já, kvůli mému pokoji. Celou dobu jsem se o Meddie staral já. Chtěl jsem jí vynahradit to ztracené dětství, ale bohužel to nelze napravit ani vynahradit," dokončil svůj dlouhý projev John. Všechno, co říká je pravda. Čistá, nefalšovaná pravda. Mnozí by nevěřili, ale takhle se to postupem času opravdu stalo. 

Celé vyprávění mi Luke dělal kroužky na kloubech jeho bříšky prstů. Podívám se nahoru, abych zahnala pláč. Úspěšně to pomáhá. Všichni u tohoto stolu jsme si pošli těžkým obdobím. Snad největší rána byla, když nám umřela matka. Celé dny a noci jsem probrečela do peřin až do svých čtrnácti let. Vyrovnávala jsem se s tím dost dlouho, ale bohužel nějakým způsobem si to budeme připomínat.

"No...ehm...asi už bych měl jít. Děkuji za pozvání," oznámí Luke s trochu ztrápeným tónem. Neměl mu to John říkat...

"Ne, my děkujeme. Snad se ještě někdy uvidíme," řekne Mia s jemným úsměvem než se začala plně věnovat Johnovi. Zvedám se s Lukem od stolu a podívám se na Miu, že ho jdu doprovodit. Kývne a dál si mě nevšímá. Vezmu si jen na nohy croksy a oba hned vypálíme z domu. Luke se ještě stačil rozloučit. Čím dál, tím víc jsem závislá na jeho přítomnosti. Vůbec jsem nečekala, že mě pod stolem chytí za ruku. Páni. To chtělo asi hodně odvahy. Jdeme mlčky vedle sebe. Nastává to trapné ticho. Nikdo neví, co říct. Teda já nemůžu, ale víte, jak to myslím. Když se ocitneme na chodníku, otáčí se naproti mně. Skenují mě jeho blankytně modré oči. Musím se alespoň trošku pousmát. 

"Děkuju za pěkný večer....Meddie," prohodí do vzduchu a já se nenápadně oklepu. Běhá mi mráz po zádech, když říká mé jméno. Taky se mi docela líbil... Jak tak předpokládám, mělo by pro něj přijet černé auto, které právě projíždí okolo nás. Nepřerušujeme oční kontakt. Asi si ho nevšiml.

"Tak zatím..." smutně vydechne a otočí se. Viditelně se mu nikam nechce. Už není čas, Meddie. Už není čas se držet zpátky... Bez přemýšlení ho rychle chytím za ruku a přitisknu se mu do náručí. Jako v té škole, ale to mě nesl v náručí v nesprávnou chvíli. Konečně mohu cítit jeho...božskou mužskou vůni. Zavřu oči a nechávám se unášet na vlnách té vůně a hlavně...jeho. Bije mi srdce radostí a zatím nepoznaného pocitu, který jsem u sebe nikdy necítila. Mám ruce obtočené okolo jeho krku a on má pevně ovinuté ruce okolo mých zad. Nechci, aby tato chvíle skončila... Po opravdu dlouhé době se odtáhneme, avšak se držíme moc těsně u sebe. Můžu vidět na jeho tváři obrovský úsměv s jamkami. Ani jednomu se nechce odpoutat od toho druhého. Užíváme si přítomnosti nás obou. Je to opravdu krásné, mít někoho u sebe než sourozence. V břiše mi létá nepopsatelně mnoho malých motýlků. Zčervenám...a to hodně. Já jsem objala...Luka!

"Můžu?" optal se. Vůbec nevím na co, ale kývnu. Momentálně mám rozmazanou mysl, takže vůbec nevnímám svět okolo sebe. Opatrně se přibližuje k mému obličeji. Jakoby čekal, co udělám. Meddie, klid... Nervózně polknu. Když se dotýká čelem o mé, začnu panicky váhat. Mám nebo nemám? Pořád se díváme přímo do očí. Tikám pohledem z očí na jeho rty. Je čas chytit tuhle situaci... Přitáhnu si ho za zátylek a políbím ho. Nějak to nečekal a trošku se zakolíbal. V tuhle chvíli mi bylo všechno jedno. Soustředím se jen na jeho rty. Měkké a prostě...úžasné. Užívám si tenhle okamžik...přece, kdy se mi tohle naskytne znovu? 

V břiše se mi rozvířil vír motýlů ještě více a běhá mi mráz po zádech. Pevně se držím, abych nespadla, protože nevím, jestli stojím na pevné zemi. Stejně by se to nestalo, protože mě přímo mačká k sobě. V hlavě mám ještě větší nepořádek než předtím. Vím jen jedno...miluju ho. Tohoto kluka, se kterým jsem se srazila u té kašny. Toho kluka, co mi zachránil život. Toho kluka, který se mi vloupal do domu. A ukořistil si místo i v mém srdci. Pomalu se dostávám z té euforie, když uslyším pískání a volání. Podle mého sluchu to jde z toho auta. Tři odlišné hlasy. 

Odtáhnu se od Luka a celé si to přehrávám v hlavě. Já políbila Luka...! Můj první polibek...s Lukem Hemmingsem...vlastně s celebritou! Meddie, ty ses hodně překonala. Zčervenám jako rajče. Otočím se k němu zády. Já...nemůžu tomu uvěřit. Položím si ruce na tváře a stěží to rozdýchávám. Opravdu se to stalo nebo to byl jen přelud...? V tu ráno ucítím na rameni dotyk. Z reflexu se otáčím. Luke se usmívá jako totální pako. A je vidět, že se taky červenal. Zklopím pohled. Páni...toto se asi zapíše do rodu Galeů. Jemně se dotkne mé brady ukazováčkem a palcem a tím mi zvedne hlavi, abych zase čelila těm jeho blankytně modrým očím. Září v nich milióny šťastných a zároveň zamilovaných jiskřiček. 

"Nemusíš se stydět. Jsi nádherná, když se červenáš..."

____________________________________________________________________________________

Áaaaaaa!!! :D :D

Hi guys! ^^^

Co říkáte na první polibeeek Leddie?! Jsem z nich na větvi...ale ty tři v tom autě :D :D 

Co říkáte na projev Johna o jejich rodičích? Smutná záležitost, ale život je nespravedlivý a drsný...

PS: fakt si pusťte tu písničku, myslím, že se tam perfektně hodí :3 a ještě k tomu je s Demi :3 <3

Díl dneska přidávám proto, že jste mě překvapili. Díky moc, každým dílem se čtenáři navýší více. Díky za votes guyyyys ;)

With all love my darlings :*

*terka69*