My Instagram Boyfriend

#25

Connor zaplatil a vzal z pod pokladny dvě pásky. Pak se otočil ke mně a jednu z nich, červenou, mi připevnil kolem zápěstí.

"Ale já se hrozně bojím," zašeptala jsem. "Connore, prosím, nenuť mě tam jít. Prosím, hrozně se bojím. Nikdy jsem nestála na bruslích."

Connor si zapnul svůj zelený pásek a jemně mi položil dlaně na tváře.

"Jen to zkus, budu tam s tebou. A je to sranda, uvidíš."

Nevěděla jsem, jestli se mám spíš soustředit na jeho úsměv nebo ten modrozelený pohled. Dostal mě. Totálně.

Sedli jsme si na jednu z laviček, položených hned vedle toho velkýho zamrzlýho oválu. Město Memphisu tam navíc vyvěsilo po stranách malé Vánoční věnce a na strop pověsilo tisíce světýlek, takže když člověk trochu zapojil fantasii, mohlo to vypadat jako nebe poseté hvězdami.

Connor vytáhl z tašky jedny černé, větší, a druhé bílé brusle.

"Ty jsou taky od Theresy?" odtušila jsem, když mi ty menší podával.

"Jo. Má sice o číslo větší nohu, ale myslím, že to nevadí. Vem si ty ponožky."

Moji nechuť k bruslení ještě zvýšila moje neschopnost. Nohu jsem do brusle nějak narvala, ale že by mi šly zapnout? Ne. Ke všemu i brusle proti mně protestujou.

Naštvaně jsem pustila tkaničky a zaklonila hlavu dozadu, abych se mohla vydýchat.

"Mně to prostě nejde," zamručela jsem a znovu popadla tkaničky, abych se opět pokusila je tam nějak naskládat. Connor mi je ale jemně vyvlekl z rukou.

"Počkej, to musíš takhle," zamumlal a hbitě mi zavázal jak jednu, tak druhou nohu. Styděla jsem se, že si neumím ani pořádně zavázat brusle, ale Connor nevypadal, jakoby ho to obtěžovalo. Stoupnul si a nabídl mi ruku, kterou jsem vděčně přijala. Naštěstí jsme seděli hned před mantinelem, takže jsem nevrávorala na té divné pěnové podlaze dlouho, a mohla jsem se dostat na led. Z bláta do kaluže. Samozřejmě, že mi to hned podklouzlo a já se musela zachytit okraje mantinelu, abych hned trapně neslítla. Křečovitě jsem se ho držela a odmítala se pustit, jen jsem sledovala ostatní, jak krouží po kluzkém povrchu. Bylo tam ve směs tak třicet lidí, a naštěstí si mě nikdo moc nevšímal. A pak jsem si všimla Connora, jak se odloupl od mantinelu a vyrazil doprostřed, udělal si pár malých koleček a zase se vrátil zpátky.

"Jak... Jakto, že ti to tak jde?" zeptala jsem se, když se opřel o mantinel vedle mě.

"Jako malý jsem dva roky hrával hokej," pokrčil rameny, jakoby to nic nebylo. No jasně. Pan všechno umím, jsem bezchybný.

"Pojď," pobídl mě a znovu se jaksi dostal dva metry ode mě. Natáhl obě ruce a čekal, až se tam nějak dostanu.

Jenže já jsem se pořád odmítala pustit. Nevěřícně jsem na něj hleděla, nedokázala jsem se vůbec pohnout, protože jsem věřila, že jakmile udělám nějaký špatný pohyb, nohy se mi rozjedou a já skončím zadkem na ledě.

Když jsem byla malá, s mámou jsme se vždy dívaly v televizi na soutěže krasobruslařů. Vždy jsem se to hrozně chtěla naučit, a máma mi slíbila, že někdy půjdeme bruslit, abych se to opravdu naučila. Ale... Nikdy k tomu nedošlo. A teď, když jsem konečně stála na tom kluzkém ledě , si svým rozhodnutím naučit se bruslit vůbec nejsem jistá.