My Instagram Boyfriend

#25

Uslyšela jsem trhnutí dveří, tak jsem urychleně celou tu krajkovou obavu nastrkala zpátky do tašky a tu jsem bez ladu a skladu se stejnou vervou strčila zpět do batohu. Hned, jak jsem se otočila, se mi naskytl pohled na Connora s velmi, velmi udiveným výrazem a velmi, velmi vytaženým obočím. Držel v jedné ruce klíčky od auta a v druhé druhou černou sportovní tašku, která se ale tvarem nepodobala té předchozí. Silně jsem si zkousla ret a schovala ruce za záda, ve snaže nepozorovaně zapnout zip batohu.

"Je všechno... v pořádku?" zeptal se Connor pomalu, a stejným tempem šel ke mně.

"Jo," polkla jsem, "všechno v pořádku."

"Nevypadáš tak," zkonstatoval.

"Opravdu, nic se neděje."

"Schováváš předemnou něco?"

Ukázala jsem mu naštěstí už kompletně zapnutý batoh, ale podle jeho výrazu jsem ho pořád úplně nepřesvědčila.

"Ještě ses nepřevlíkla?" podivil se suše.

"Ne," šeptla jsem a otočila se mu zády. Svetr jsem si přetáhla přes hlavu. "Pomůžeš mi se zipem?"

Bez jediné hlasité odezvy jsem pocítila jednu ruku na mém rameni a druhou na mých zádech, jak chytla zip a pomalu mi ho sunula dolů, po linii páteře, až mě zamrazilo. Až zip narazil na konec, opustily obě ruce moje tělo. Nebudu lhát, že se mi za nimi ani trochu nezastesklo. Otočila jsem se na zpět na Connora a omotala mu ruce kolem krku. Neváhal, položil ty svoje na mé boky a jemně mě políbil.

"Teď už by ses vážně měla jít převlíknout," zašeptal mi Connor do ucha a lehce mě pustil.

Už jsem neváhala a natáhla si i tričko i džíny. Jak jsem si brzo všimla, byly do nich zabalené i vlněné ponožky - vážně Thereso? Chystala jsem si je navlíknout, ale Connor mě zastavil.

"To můžeme klidně až tam. Pojď," natáhl ke mně ruku. Obula jsem si teda moje dosavadní boty a šla jsem za ním.

Netušila jsem, kam mě chce Connor odvézt a on mi to ani neřekl. Snažila jsem se to z něj vypáčit, ale když chce, je neoblomný. Ani když jsem se jako urazila, mi nic neřekl, jen se smál.

Zastavili jsme před nějakou dlouhou a vysokou budovou nabarvenou na žluto. Vystoupila jsem z auta ještě předtím, než to stihl Connor, a hledala jakoukoliv známku, která by mi pomohla zjistit, kam jdeme. Bohužel tu byly jen rovné budovy a naproti tě žluté byl Wallmart.

Connor vystoupil, zamknul auto a vzal mě za ruku, v té druhé nesl tu divnou tašku. Pořád jsem se snažila zjistit, kam to jdeme, ale na budově nebyl žádný nápis. Jenže když jsme vešli, doslova jsem zamrzla na místě.

Nalevo ode mě byla prosklená místnost s nápisem Půjčovna. A předemnou, za opět prosklenou stěnou, se rozléhal zimní sportovní stadion, dnes zpřístupněný veřejnosti.

Zůstala jsem stát přede dveřma a pustila Connorovu ruku. Ten se na mě otočil a tázavě se na mě zadíval.

Rty se mi třásly, a proto jsem je nejprve musela spojit a polknout, než jsem mohla vůbec něco říct.

"Connore... " vydechla jsem potichu a znovu polkla. "Já neumím bruslit."

"Naučím tě," nabídl se hravě, opět mě vzal za ruku a zamířil se mnou za ty skleněné dveře směrem k pokladně. Šla jsem, byť nedobrovolně a se strachem stahujícím mi žebra.