My Instagram Boyfriend

#28

"Tady jsem," odpověděla mu pomalu Rachel a promnula si obličej.

"Přišel někdo?" zeptal se zvědavě.

"Pojď sem," vydechla Rachel a zvedla se. "Vyřešte si to. A s kladnejma výsledkama prosím. Věřím, že to ještě ukončit nechceš," pronesla tiše směrem ke mně a opustila místnost.

Hned na to vešel do obýváku Connor. Srdce se mi rozbušilo ještě víc. Vlasy mokré a rozcuchané, na sobě jenom sportovní šedivé tepláky, ruce zastrčené do jejích kapes. Nic neříkající pohled. Stál ve dveřích a díval se na mě. Napadlo mě, že je to asi znamení, abych vypadla. Nebo promluvila.

"Connore-" oslovila jsem ho.

"Natalie," přerušil mě s klidem v hlase. Pomalu došel ke křeslu, ve kterém doteď seděla Rachel, a posadil se. Opřel si lokty o kolena a ruce spojil, ale ani jednou se mnou nepřerušil oční kontakt. Děsilo mě, že jsem netušila, na co myslí.

"Connore, já se... Hrozně se omlouvám za včerejšek. Neměla jsem-"

"Přemýšlel jsem o tom," znovu mě přerušil, "hodně. Neměl jsem na tebe tak vyjet. Prostě... Byla to ode mě nepřiměřená a hloupá reakce. Omlouvám se."

Naprosto mě to vyvedlo z míry - tohle jsem nečekala. Myslela jsem, že bude naštvaný ještě týden, nebo víc... Ne že mi to odpustí hned.

Seděli jsme tam ještě dobrých pár minut, v tichosti, bez slov, bez jakýchkoliv projevů. Zírali jsme do země vedle toho druhého a ani jednoho z nás nenapadlo promluvit. Obklopovalo nás ticho, ale ne tíživé, ani nepříjemné, ale ani příjemné, bylo to... Prostě ticho. Ticho, které každý pár někdy potřebuje zažít. Ticho, ze kterého si spousta lidí vezme víc, než by se na první pohled zdálo.

Pozorovala jsem, jak se konečně zvedl a sedl si vedle mě. Dívala jsem se na něj, i když se přibližoval a omotal svoje silné paže kolem mého těla. Pomalu, rozechvěle jsem ho objala a opřela si čelo do jeho ramene. Prožívali jsme Ticho spolu, s vědomím, že je všechno v pořádku. Že my jsme v pořádku.

---

Leden. Od toho nešťastného momentu, kdy jsem se Connora zeptala na Quintu, uběhly dva týdny. A od tý doby se řídím svým vlastními pravidly, které si opakuju neustále v hlavě: Nezmiňuj ji. Nepátrej po ní. Zapomeň na ni.

Poslední dobou na ni už moc nemyslím, protože jsem si uvědomila, že to ničí nás vztah. Devastuje ho to. A to nechci. Jsem schopná překousnout pár drobných podivností, jen abych nás zachránila. A tohle je jedna z nich.

Štěrk mi křupal po každým krokem. Vítr mi bičoval do tváří, až se červenaly zimou. Měla jsem chuť si na bundě zapnout i ozdobný límec, ale neměla jsem volné ruce. Nesla jsem Connorovi z Mossu neohlášenou kávu. Od zdroje jménem Rachel jsem se dozvěděla, že ona a Paulie jsou dneska někde pryč, takže máme s Connorem volný byt. A to se musí využít.

Trošku, ale opatrně jsem popoběhla, aby tam paní držící těžké kovové dveře nemusela stát věčně. Věnovala jsem jí vděčný úsměv a pomalu pokračovala po schodech nahoru.

Snažila jsem se našlapovat potichu, ale ozvěna mi moc nepomáhala. Nakonec jsem se dostala ke dveřím Connorova bytu a na chvíli položila kelímky s kávou na zem, abych mohla pomalu a opatrně odemknout dveře. Klíče mám taky od Rachel. Ona mi poskytuje poslední dobou hodně věcí a možností. A já, od té doby, co vím, jak to doopravdy je, to pravidelně využívám.

Potichu jsem se dostala dovnitř a zádama zavřela dveře. Položila jsem horkou kávu na stolek v předsíni a pomalu si sundala šálu a čepici, kterou jsem zavěsila na věšák. S kelímky v ruce jsem opatrně našlapovala směrem ke dveřím do obývacího pokoje. Jenže pak jsem uslyšela něco, co mě přinutilo strnout každým svalem v mém těle.