Jahodové léto

18. kapitola

Vojta zavřel oči a zhluboka vydechl. K dokonalosti nechybělo už vůbec nic.

„Sakra, kdo sem narafičil ten kámen! Au, to je bolest!"

Jenom snad klid.

Po Klářině zakletí uslyšel cachtání vody. Zřejmě si ukopla palec a teď si ho chladila.

Cachtání vystřídalo žbluňknutí a v příštím okamžiku dosedla Klára s mocným žuchnutím vedle něj.

„Tohle je moje místo," zavrčela, jakmile zjistila, že tam není sama. „Nelep se na mě."

„Já sem chodil, když ty jsi ještě nevěděla, že nějakej Luženec existuje," odpověděl Vojta pobaveně. „A lepíš se ty na mě. Klidně se můžeš odsunout, je tu flek nejmíň pro další dva lidi."

„Je to špatně, všechno je špatně," mumlala a kousek si poodsedla. „Ty jsi tady neměl bejt."

„Ne? A kdo tu měl bejt?"

„Pavel přece!" vyštěkla na něj, až se pro jistotu také trochu odsunul.

„Něco jsi pila?" zeptal se opatrně. Možná byla jen přepracována, nebo zůstala dlouho na sluníčku, každopádně se mu nezdála v pořádku.

„Co to meleš, ty vořechu, já vůbec nepiju. Jsem z-zodpovědná," odsekla, ale jazyk se je pletl.

„Nechceš si třeba lehnout? Doprovodil bych tě," navrhl naprosto nevině.

Proto nechápal její reakci.

Prudce, jak jí to jen proud vody dovolil se na něj překulila, stiskla mu ramena a zatřásla jimi.

„Vypadni!" zavrčela mu do obličeje.

Chtěl ji poslechnout a odejít, ale ona se sesypala do jeho objetí a rozvzlykala se.

„Jsi jako kus ledu," poznamenal.

V tu chvíli už mu bylo jedno, co si Klára přeje. Musel ji dostat z vody. O tom, jestli její stav zapříčinil alkohol, úpal, únava, nebo třeba chřipka, mohl přemýšlet později.

Neohrabaně, kvůli kluzkým oblázkům a Kláry kolem krku, se postavil, vzal ji do náruče a nejvyšší opatrnosti ji vynesl na břeh. Tam rozložil svoji khaki košili a Kláru na ni položil.

„Odpočiň si," zašeptal. „Zůstanu s tebou, dokud nebudeš chtít odvést do ložnice."

Klára zavrtěla hlavou a stočila se do klubíčka.

Vojta přes ni pro jistotu ještě přehodil tričko a lehl si na ušlapanou trávu.

Od ohně k nim doléhaly hlasy a tlumený smích. Tam někde byla i jeho deka. Litoval, ze ji nevzal k potoku s sebou, protože mu začínala být zima.

„Promiň," řekla Klára tiše, po hodně dlouhé době, když už si Vojta myslel že usnula.

„Nic se nestalo. Mám tě doprovodit zpátky?"

„Ještě ne," zavrtěla hlavou, zachumlala se do jeho trička a otočila se na bok. „Příšerně mě bolela hlava a všechno se se mnou točilo, ale už je to lepší."

Asi měl něco říct, jenomže nevěděl co, a také uvažoval, jestli není lepší být prostě zticha.

„Je tady hezky," postarala se Klára sama o konverzaci. „Ani se mi nebude chtít na konci prázdnit odjet."

„Prázdniny nejsou ještě ani v půlce, a kdyby se ti fakt stejskalo, můžeš přijet za mnou. Nebo za Sofii, do toho jejího salonu," dodal rychle, aby si Klára nemyslela něco nepatřičného.

„Hmm, možná. Máš docela štěstí, že jsi tady celej rok."

„Když myslíš," pokrčil rameny.

Samozřejmě nemohla tušit, že je to spíš za trest. Kdyby nedošlo k událostem, na které by nejraději zapomněl, nebo přímo vymazal ze svého života, bydlel by stále v Habrovci a byl by kapitánem basketbalového týmu tamního gymnázia.

„Je tu klid," pokračovala. „Já mám teda ráda město, obchoďáky a tak, ale občas je fajn od všeho utéct."

„To asi jo," potvrdil. „Na podzim jsem měl houby kousek od baráku a v zimě je to tady jako v pohádce."

„Možná přijdu," vzdychla.

Chtěl namítnout, že s tím nepočítá, protože je jasné, že má plnou hlavu Pavla. Než však zformuloval myšlenku, přisunula se Klára blíž, opřela se o jeden loket, volnou ruku mu položila na rameno a políbila ho.

Ona políbila jeho.

Ucítil slabé šimrání v podbřišku, které rapidně sílilo. Stalo se to, o čem snil skoro dva roky a teď to vypadalo, že se totálně znemožní. Musel rychle myslet na něco nudného, aby dostal svoje emoce zase pod kontrolu.

Jestliže na kapalinu v uzavřené nádobě působí vnější tlaková síla, pak tlak v každém místě kapaliny vzroste o stejnou hodnotu, běžel mu v hlavě Pascalův zákon. Jenomže si nezvolil nejlépe, protože ho právě zažíval na vlastní kůži.

Obsah čtverce nad přeponou pravoúhlého trojúhelníka, rovná se... Čert to vem!

Pevně Kláru objal a polibek jí vrátil.

Dychtivě, naléhavě, přesně tak, jak to chtěl udělat už strašně dlouho.

„Á, tady jsi," ozval se několik kroku od nich hlas, ve kterém neomylně pozval Natálii.

Klara se bleskurychle vymanila z jeho objetí, vyskočila na nohy a běžela za Natálií.

I s jeho košilí a tričkem.

xxxxxxxxxxx

Omlouvám se všem mým čtenářům za delší pauzu. Dokončovala jsem redakční úpravy rukopisu, který zde býval pod názvem Malířčina kletba. Začátkem července vyjde v nakladatelství Moba s novým názvem Léto na zámku.

Rovněž jsem dolaďovala Vanilkové Vánoce a odeslala jsem je k posouzení. Tak to snad vyjde.

To znamená, že mám konečně víc času a měla bych vkládat obden jednu kapitolu.

Snad vás to bude pořád bavit :)