Jahodové léto

1. kapitola

„Zase my," mračila se Klára. „Máme se vystřídat, něco se naučit, ale já jsem věčně u škopku. Na první praxi jsem polila matikáře a od ty doby se to se mnou veze."

„Ale co jsme udělali my dva?" ukázala Natálie na sebe a Milana.

Odpovědi se však nedočkali. Do jídelny se nahrnulo několik tříd a začal pořádný šrumec.

„To vypadá na zájezd," ucedil Milan směrem k okýnku.

Klára s Natálií vyprskly smíchy a mistrová po nich hodila přísným pohledem.

Po dvou hodinách, když se jídelna konečně vyprázdnila, dorazilo ještě pár seniorů a maminek s kastrůlky, do kterých si mohli nabrat co chtěli za symbolickou padesátikorunu. A úplně poslední přišel Vojta.

Pozdravil mistrovou, ta mu beze slova naložila poslední kousky do trojitého jídlonosiče a padesátikorunu odmítla.

„Asi zbytky pro pejska," hihňala se Klára.

„Prej jsou jeho rodiče nějaký feťáci," šeptal Milan. „Asi mu doma neuvařej."

„Sám vypadá jako feťák," řekla Klára. „Vlasy má dlouhý skoro jako já, a ty jeho hadry by nevzala ani armáda spásy."

„Vždyť ty taky nosíš roztrhaný džíny," obrátila se Naty na kamarádku. „A vlasy má náhodou pěkný. Až vyplešatí, tak si krátkejch užije až až. Vidím to na bráchovi. V osmnácti měl háro, že mu holky záviděly a teď, v pětadvaceti, se nezmůže ani na přehazovačku. Tak to má dohola."

„Přestaňte krafat a pospěšte si," napomenul je Milan. „Chci stihnout autobus ve tři."

„Ještě ze jsem na intru," poznamenala Naty, přesto si pospíšila.

Nejlépe na tom byla Klára, bydlela přímo na okraji Habrovce nad Labem a domů si v pohodě došla. Nebyla závislá na veřejné dopravě, ani internátním řádu.

Ačkoli rád doma nebyl o nic mírnější.

Rodiče vlastnili restauraci a kemp kousek od soutoku dvou řek. Klára a její starší bratr Filip sice měli co chtěli, ale od mála museli pomáhat. Také proto Klára dobře věděla, že za jejími špatnými známkami z praxe musí být něco osobního.

Něco si vysvětlit uměla. Například ten ocet, Za ocet v omáčce nemohla, ale neměla důkazy. To samé s vývarem, Někdo pustil sporák na plný pecky, když si na chvíli odskočila, ale opět nevěděla kdo. Ačkoli měla o identitě pachatele docela dobrou představu. Zkrátka, buď se rodiče znali s mistrovou už z minula a ta ji teď trestala za nějaké nedorozumění, nebo ji prostě od začátku nesedla a ona, která měla být ve třídě ta dospělá, nedokázala skrýt osobní antipatie.

V zamyšlení došla až domů. Vyběhla do prvního patra, odnesla batoh do svého pokoje a šla hledat rodiče. Už netrávili v restauraci každou volnou minutu, jako když začínali, přesto věděla, že je najde někde poblíž. Prošla domem do zadní části, kde byl malý dvoreček s jednou jabloní a několika velkými květináči ve kterých rostly bylinky a keře levandule.

Nemýlila se, rodiče seděli pod jabloní, táta telefonoval a máma něco počítala.

„Jak bylo na praxi?" zeptala se máma, aniž by zvedla oči od počítače.

„Dobrý. Zakalil se mi vývar."

Konečně si vysloužila máminu pozornost.

„Cože? Jak se ti mohl zakalit vývar?" zeptala se, jako by opravdu nechápala, jak je něco takového možné.

„Špatně, ale zvládla jsem to," zvedla Klára pyšně bradu.

Nemělo cenu vysvětlovat, že ji nelepší a nejoblíbenější holka ze třídy v jednom kuse sabotuje, aniž by k tom vlastně měla pořádný důvod. Patrně jen proto, aby byla jediná, kdo podává neustále skvělý výkon. Stačilo Kláře párkrát něco zkazit a ta už to na jedničku nevytáhla, kdyby se přetrhla.

„Tak doufám, že se ti nezakalí, až tu budeš v létě na brigádě. Říkali jsme si s tátou, že jo, Karle, že ti dáme samostatně směny v kuchyni. Když nebude zrovna špička," dodala rychle.

„V kuchyni? V žádným případě," mračila se Klára. „Říkala jsem nejmíň stokrát, že máme s Natálií dohodnutou práci v občerstvení u Labe. Budeme bydlet v maringotce a..."

„Tak proč nevezmeš kamarádku sem? U nás je práce dost. Může obsluhovat na zahrádce. A jestli chcete být u vody, tak můžete v kempu převlíkat postele."

Přesně tohle Klára nechtěla. Před měsícem oslavila šestnácté narozeniny a měla pocit, že je čas užít si prázdniny bez rodičů.

„Co ten stánek s langošema?" navrhl táta, který konečně ukončil hovor.

„Tam bude Věra s Dášou," zavrtěla máma hlavou. „Jsou tam už deset let, každý prázdniny."

„No tak přece jen nemládnou," namítl otec. Jenomže dvě čiperné důchodkyně práci zatím zastaly a pomohly i jinde.

„Já do restaurace nechci," trvala na svém Klára. „Stačí, že pomáhám o víkendech."

„Za to máš ale štědrý kapesný," připomněla jí máma.

„No, do prázdnin ještě zbývá celý měsíc a jestli klapne ten projekt..." začal táta smířlivě.

Klára už neposlouchala. Otočila se na patě a šla zpátky do svého pokoje.

Projekt, odfrkla si. Nápadů, jak ji zkazit prázdniny, měli rodiče v zásobě nejspíš dost.