Neústupný

-52-

„Tak a teď mi pověz, co se děje". „Co by se dělo?" „Mluvím o tom ránu. Bylo vidět, že si moc dobře nespal, ale Mie si řekl pravý opak. Vím proč, ale mě to můžeš říct". Snažil se mě dokopat k tomu, abych mu to řekl, a nakonec povolil. „Pamatuješ si na Wintera?" „Toho lišáka?" „Jo, přesně toho". „Vím, že mi do toho nic není, ale jen se chci ujistit. Je to ten, co si se s ním vyspal a byl si jím... jak je to slovo". Přemýšlel a mě to lehce pobavilo. „Označkován?" „Jo, to je to slovo". „Hah, jo, to je on. Když jsem se pokoušel usnout, přemýšlel jsem nad ním. Dal mi totiž slib, který jsem si k srdci brát neměl, ale vzal, ale nesplnil ho. Nezlobím se na něj kvůli takové blbosti, jen mě trochu zajímá, jestli ke mně má stále city, stejně jako kdysi". „Takže nad tím si celou dobu přemýšlel?" „Ano", zvolal jsem mírně poraženě a stále hleděl na cestu. „V kolik si nakonec usnul?" „Podle hodinek, nebylo to ani půl hodiny před tím, než si mě vzbudil". Lehce jsem sklopil uši a viděl, že už přijíždíme k baráku. Zaparkoval a poté se na mě otočil. „V kolik máš tu sešlost", zeptal se úplně mimo téma. „V šest, proč?" „Teď půjdeš dovnitř a pořádně se prospíš. My tě budit nebudeme, když uvidím, že ještě ve čtyři nejsi vzhůru, tak tě vzbudím, dobře?" „Dobře".

Vystoupili jsme z auta, vešli do domu a já rovnou zalezl i s Nikolasem do pokoje.

Zalehl jsem a usnul téměř do vteřiny.

Probudil jsem se sám od sebe, kouknu na hodinky, jaký je čas a vidím 15:54.

Chvíli jsem ještě tak polehával, než jsem vstal a všimnul si, že tu Nik nikde není. Rychle jsem vstal a běžel ho najít. Slyšel jsem hlasy z obýváku, přiběhl jsem tam jako vítr a rozhlížel se po všech. Mia se tulila k Nikolasovi a já se málem sesypal.

„V pohodě?" zeptal se Jirka a přešel ke mně. „Jo, jen jsem se lekl, kde je Nik", postavil jsem se rovně a kouknul na Liu a poté na Jirku. „Nevadí, když si skočím do sprchy?" „Ne, určitě nebude. Víš, kde je", pověděla mile Lia a usmála se.

Vzal jsem si věci a rovnou skočil do sprchy. Byla hodně příjemná a osvěžující.

Vyfoukal jsem si vlasy a nějak se je pokusil upravit. „To by snad šlo", řekl jsem si do zrcadla a vyšel z koupelny. Odnesl jsem věci, které jsem měl do pokoje a uklidil je rovnou.

Sešel jsem opět schody a přešel do obýváku, kde na mě hleděli všichni přítomní. „Takhle můžu ne?" otočil jsem se, aby si mě prohlídli a nikdo nepromluvil. „Blbý?" „Ne! To vůbec. Takhle je to perfektní" zvolala Lia a ukázala mi palec. „Sluší ti to Krisi" zvolala Mia a zatleskala. „Nemám slov. Vypadáš úžasně. Jestli si tě v tomhle nevšimne, tak si tě ani nezaslouží". Mrknul na mě a já se mírně uculil. „Víš něco, co my ne?" pověděla Lia a Jirka mírně strnul. „Nic nevím. Já tu ani nejsem". Zvolal a odešel někam vedle. Zasmál jsem se nad tím, jak Lia nevěděla, co se děje.

Ještě jsem se skočil do pokoje navonět, vzal potřebné věci, jako je peněženka s doklady, telefon a klíče. „To zvládneš. Věř si" řekl jsem si pro sebe a vydal se opět dolů.

„Nevím, kdy se vrátím, v tu dobu už určitě budete spát. Když tak vám napíšu SMSku, abyste se nebáli". Mile jsem pověděl a začal si obouvat boty. „Hlavně buď opatrný", pověděla nervózně Lia a přešla ke mně i se zbytkem své rodiny. „Vidíš přeci, jaký je to habán". „Vidím, ale stejně o své dítě budu mít strach. Vždyť mě znáte". „Ale má pravdu, buď na sebe opatrný a kdyby cokoliv, volej. Byli bychom tam jak na koni. Kde to vlastně má být?" „Prý Country House, ale nemám tušení, kde to je". Podrbal jsem se na hlavě a zasmál se nad tím. „Máš to dvě minuty odtud. Jen vyjdeš tenhle kopec a hned vpravo". „Tak super, ale stejně pojedu autem, kdyby náhodou. Budu mít alespoň výmluvu k tomu dnes nepít. Moc na to nejsem". „Chápeme to". Pověděl Jirka a položil mi ruku na rameno. „Jen řiď opatrně". „Nebojte", pověděl jsem s úsměvem a hleděl oběma do očí. Kouknu na Miu, která stojí mezi nimi a kleknu si k ní. „Buď tady zatím hodná, ano?" „Budu. Jeď opatrně". Pověděla a objala mě. „Neboj".