Neústupný

-12-

„Hotovo, podívej, co si měl všechno v oku. Ještě chvíli ti oko bude krvácet, ale mělo by brzy přestat, pokud si ho budeš pravidelně převazovat a dávat si do něj tuhle mastičku, brzy se ti zahojí. Jen už do něj nesmíš dostat, ani jen šťouchnutí, jinak o ten zrak skutečně přijdeš" zvolala vážně a chladně zároveň. Obvázala mi ránu, dala mastičku a nechala mě konečně odejít. Slušně jsem poděkoval, i když vnitřně hodně hnusně nadával.

„Kristiane, mrzí mě, co sis všechno prožil" „Věříš, že mě ani tak moc ne", hleděl jsem na konec chodby, kde ještě před nějakou dobou stáli učitelé. Došli jsme do třídy, schytával jsem hodně ošklivých pohledů, ale já je měl stejně jako před tím u ocasu.

Poslední dvě hodiny jsem nějak přečkal a konečně byl konec školy. „Řekni prosím bráchovi, že dnes se s ním nerozloučím, musím jít domů" jen přikývnul a rozloučili jsme se.

Čekal jsem doma nějakou reakci, ale nikdo nebyl doma. A když říkám nikdo, myslím tím skutečně nikdo. Hlavně tam nebylo nic. Všechen nábytek, fotky, dokonce i skříně byli pryč. Hledal jsem po celém domě, ale jediné, co zůstalo na svém místě, byl právě můj pokoj. „Ona... Mě opustila?" hlesl jsem hlasem a sedl na postel. „Proč jen jsem tak hrozný syn" chraplavě jsem zvolal a rozbrečel se. Usnul jsem s brekem, ani nevím v kolik.

Probudil jsem se na budíka a strašně mě třeštila hlava. Než jsem si vůbec stihnul vyčistit zuby, někdo zazvonil na zvonek. Nechápavě jsem šel dolů k hlavním dveřím a otevřel. Uviděl jsem vysokou paní a s nějakým mužem, který měl plnovous. „Dobrý den, přejete si?" „Dobrý den, ty jsi Kristian?" pověděla mile paní a lehce se sklonila. V ruce držela nějaké desky, stejně tak i ten muž. Ani jeden nebyl měňavec, to jsem poznal hned. „Ano jsem, kdo jste?" „Můžeme dál?" neodpověděla mi na otázku, což se mi moc nelíbilo, ale pustil jsem je dál. „Můžeme se tu někde posadit a promluvit si?" promluvil po chvíli muž a stále si prohlížel prázdné místnosti. „No víte, já za chvíli musím do školy a-" „Dlouho tě nezdržíme" pověděla mile mladá paní, která se tvářila nějak zvláštně. Jen jsem lehce přikývnul a vedl je do svého pokoje, kde jsem deku shodil z postele a poukázal, aby se posadili. Jejich pohledy zaměřili na sebe a pak se usadili. Já stál naproti nim a čekal, zda budou mluvit o čem chtěli. „Můžete mi tedy říct, kdo jste a co potřebujete?" „Já Jsem Lia a tohle je můj kolega Jiří. Jsme z oddělení péče pro mladistvé" „Takže sociálka?" „Správně" „Ale pořád nevím, proč jste tu". „Víš chlapče, jde o to. Ještě nejsi plnoletý, tudíž nemůžeš bydlet sám, a proto musíš do pěstounské péče". Nechápavě na něj hledím. Nemám tušení o čem mluví. „Musíme ti najít rodinu, která se o tebe postará, dokud nebudeš plnoletý". „Ale já už bydlím tady" „Jenže tvoje matka se tě vzdala" zvolal muž a paní ho praštila deskami. Házela po něm dost ošklivé pohledy a já jen stáhnul uši dozadu. „Co to tedy pro mě znamená" „Zabalíš si pár věcí a na pár dní půjdeš k nám, než ti najdeme rodinu, která se o tebe nějakou dobu postará". Pověděla lehce pochmurně, ale i s úsměvem paní. „Lia, že?" s velkým úsměvem přikývla a hleděla mi do očí, nebo spíše do oka. „Chci se vás zeptat" „Jen se ptej, ráda ti na vše odpovím" s radostní v hlase pověděla a odložila desky vedle sebe. „Myslíte si, že si mě někdo vezme, když mám tohle?" zvolal jsem a sundal si obvaz, který jsem si stejně potřeboval už převázat. Lia si lehce zakryla oči a muž zděšeně hleděl. „Jak se ti to stalo chlapče" pověděla vyděšeně Lia, vstala a přešla ke mně. „Nejdřív jeden kluk ve škole, když jsem někoho bránil. Pak matka a nejvíc její snoubenec" zavrčel jsem nad tou myšlenkou. „To ti udělali oni?" optal se muž hrubě a se zamračeným výrazem vstal. Přikývl jsem a přešel ke skříni, kde jsem začal vytahovat lékárničku. Opět jsem si obvázal oko a začal se věnovat znovu jim. „Zabal si potřebné věci, pojedeme do školy, omluvíme tě na pár dní a pak se tam zase vrátíš". Řekl klidně Jirka a hlavou pokynul na Liu, která vstala, vzala desky a odešla i sním dolů.

Takže já teď nejenže nemám rodinu, ale musí mi i nějakou najít?

Nějaké věci jsem hodil do druhého a většího batohu, oba vzal a šel dolů za nimi. „Můžeme?" optal se Jiří a otvíral dveře.

Naposledy jsem se otočil do domu, kde jsem zase tak dlouho nežil a bez námitek  odešel. Nastoupil do auta, které řídil Jirka. „Kde je vlastně tvá škola", optala se Lia. „Jen tudy po hlavní, pěšky je to deset minut". Oba jen přikývli a už nepromluvili.