Neústupný

-46-

Vrátil se první do třídy a zvolal. „Držte ho ode mě dál. Už nemůžu!" Vešel jsem a kouknul na něj. „Kam pak si mi zmizel uličníku. Vrať se zpátky" prstem jsem ukázal, aby přišel blíž a on se schoval za Lucku, která umírala doslova smíchy, stejně jako ostatní, včetně učitele, který už stihl přijít. „Dobrý den" řekl jsem pobaveně směrem k němu. „Pokud mě omluvíte, moje žena tu nemá být, odvedu ji do svých komnat". Čapl jsem ho za ruku a chytl ho kolem pasu. „Pojď drahá, nemáme moc času". A rozešel se vpřed. Vyšli jsme ze třídy a byl slyšet hlasitý smích i potlesk zároveň. Vrátili jsme se a oba se uklonili. „Seš dobrej" řekl jsem se smíchem a ťuknul si s ním pěstí. „Nápodobně", zvolal a poté jsme se všichni usadili. Lucka se na mě ve vteřině otočila a ukázala mi na mobilu video, které tu někdo stihl nahrát. „Pošli mi to" pošeptal jsem a dál se věnoval učiteli, který začal dávat vysvědčení.

„Eriku, tedy chci říct Eriko, pojď si pro vysvědčení". Zvolal učitel děsně vážně. Všichni jsme se tu drželi, abychom se nezačali smát, ale moc to nešlo. „Eriko, máš dobré známky, ale tvůj vkus na oblečení, nic moc" pobaveně řekl a vyprskl smíchy. My hned po něm. „Děkuji pane učiteli", pověděl ženským hlasem a i on se začal smát. „Dalšího tu máme Kristiana", řekl klidně. Postavil jsem se a přešel k němu. S mírnou nervozitou jsem kmital ocasem sem a tam. „Gratuluji ti. Máš nejlepší vysvědčení na celé škole". „Opravdu?" stres pominul a jen nastražil uši, zda jsem slyšel dobře. „Ano opravdu", pobaveně řekl a podal mi papír. „Děkuju". Usedl jsem zpět do lavice a očima prohlížel všechny předměty. „Výborně Krisi", řekla mile Lucka a podala mi svůj. „Vedeš jen o pár jedniček". Zasmála se nad tím a opět mi vykouzlila úsměv na tváři. „Ale jen o pár" mile jsem se na ni usmál a přišlo mi, že se jí zableskly oči.

Po hodině jsem se rozloučil už se starou bandou a rychlou chůzí šel domů. „Babi, Dědo! Jste tu?" zvolal jsem do tichého domů a sundával si boty. „Jsme v obýváku". Pověděla babča a já se tam přiřítil jako vítr. „Babi, dědo, to neuvěříte", kouknu z papíru do místnosti a tam uvidím babču, dědu, Dereka, Liu, Jirku a malou Miu, kterou má u sebe babča. „Lio? Jirko? Dereku? Co vy tu?" zvolal jsem a už je šel všechny obejmout. „Myslíš, že bysme si nechali ujít tvůj poslední den?" Pověděla šťastně Lia a koukla na Jirku, který s úsměvem přikývl. „Ahoj Mio, chyběla si mi", položil jsem papír tak, aby neviděli známky. Div se mi tam po něm nevrhli, kdybych si ho opět nevzal zpět. „A my ti jako nechyběli jo" zvolal lehce naštvaně a zároveň pobaveně Derek. Dělal uraženého, tak jsem ho trochu poškádlil. „A vy jste kdo pane" otočil jsem hlavou od něj pryč a Mia udělala to samé. „Vy... Vy jste se fakt hledali". Pověděl pobaveně a já předal papír Mie. „Můžete hádat, kolik mám jakých známek. Mia bude říkat, zda je to správně nebo ne". „Dobře, proč ne" řekl Jirka a pohodlně se usadil. Babča s dědou přikývli a Lia s Derekem vypadali, jako kdyby byli v televizní show vyhrajte milion.

„Kolik mám pětek", řekl jsem klidně a pošeptal Mie, kolik jich je. „No, já doufám, že nula" zvolal Derek a zkřížil ruce na hrudi. „Jo" řekla s úsměvem Mia. Derek si plácnul s dědou a hned na to s Jirkou. „Kolik mám čtyřek", opět jsem Mie pošeptal číslo a poté oba pozorně poslouchali, jak budou hádat. „Jednu" zvolal Jirka a prudce na mě hleděl. „Já myslím, že žádnou". „Taky si myslím", pověděla Lia a hned vzápětí babča. Culili se na sebe, jako kdyby to tušili. „Taky si myslím, že jedna", řekl Derek a mírně zvednul ruku vzhůru. „Jste tak milý, že mi tolik důvěřujete" řekl jsem s úsměvem. „Můžeš" pověděl jsem s hlavou otočenou na Miu a ta jen lehce vykřikla. „Nula!" „Dlužíš nám kilo Dereku". Zvolala pobaveně Lia a natáhla k němu ruku. „Takže vy jste se vsázeli, jo?" hodil jsem po nich vyčítavý pohled, který ihned nahradil pobavený. Derek jen nadzvedl ramena, jako kdyby nic. „Tak co trojky". Mie jsem pošeptal číslo a mezitím už se stihli házet různá čísla do vzduchu. „Tři". „Pět". „Dva". „Čtyři". „Jedna". „Páni, hezky umíte počítat, sice trochu opačně, ale nevadí" zvolal jsem pobaveně a hned jim to došlo. Začali se smát. Když smích pominul, kývl jsem na Miu, která opět zvolala, „Nula!" roztáhla u toho vtipně ruce, bylo to roztomilé. „A co dvojky?" Hádali tolik čísel, u kterých se ani jednou netrefili. „Vsadím se s vámi všemi, že nemá ani jednu". „Vyloučené, takový šprt není". „Jsi si jistý?" optala se Lia, která se chce vsadit. „Dobře, tak o co". „Hm..." Zamyslela se a poté děda zvolal. „Pokud prohraješ, musíš celý měsíc říkat Kristianovi – Pane". Derekovi úsměv opadl velmi rychle a já vyprskl smíchy. „To beru" pověděla Lia a podala mu ruku. „Ale pokud Lia prohraje, tak mi musí celý měsíc dělat svačinu do práce". „Dobře". Podali si ruku a já jen nad tím zakýval hlavou. „Víš, že si se právě vsadil o něco, co Lia už teď dělá, že jo?" lehce jsem prohodil jakoby nic a opět jsem Derekovi zničil jeho úsměv. „Sakra" zavrčel a všichni se nad tím zasmály. „Ale taky se přidám, vsázím se o litr, že tady Kris má jen jednu dvojku", pověděl klidně Jirka potvrdil s těma dvěma podáním ruky. „Můžeš Mio, řekni jim, kolik jich mám". „Nula!" křikla s radostní v hlase. „Vyhrála jsem!" vstala Lia a udělala pózu, jakou dělají superhrdinové ve filmech. „Jak si věděla, že nemá ani jednu?" pobaveně řekl děda a já se posadil k nim. „Věděla jsem, že Kris je velmi chytrý a hodně empatický. Zkusila jsem risk a vyplatil se". S úsměvem dodala.