Neústupný

-21-

Otevřeli se dveře a já sebou cuknul, tudíž osoba pode mnou zapištěla bolestí. „Buď chlap a něco vydrž" zvolal jsem, když nepřestával naříkat. „Co se tu děje?" ozvalo se místností a já se podíval na osobu, která vkročila do místnosti. Díky krvi toho blba pode mnou, jsem stále viděl obraz kolem sebe. „Pane, on mě napadl!" zvolal, nebo spíše zakřičel a začal sebou cukat. Já z něho slezl, ne sice úplně, jelikož jsem si na něj lépe klekl a ruce nepustil. Držel jsem je obě jednou rukou a sklopil se k němu. S úsměvem na tváři jsem se na něj jen podíval a řekl. „Řekni, jak to skutečně bylo, nebo tě moje zuby provrtají do krve". Čekal jsem, jak si to promyslí a začal se k němu zuby přibližovat. „Dost!" křiknul někdo v místnosti. Jen jsem zvednul oči na osobu, která lehce natáhla ruku k nám. „Řekni pravdu" „Dobře, dobře. Fajn. Byl jsem to já" spíše zašeptal. „Nahlas", svou volnou rukou jsem mu chytil vlasy a tím mu nadzvedl hlavu. „To já jsem ho napadl". Zvolal a já nechal svůj ocas houpat ze strany na stranu. Pustil jsem ho a vstal. Sebral jsem si svoji židli a usedl zpět ke stolu. Jakmile zmizel, zmizel i obraz, tudíž jsem byl opět slepý, ale přišlo mi něco jinak.

„Kristiane, co se stalo" promluvil hlas po mé levici a já opět stáhnul uši. „Kdo jsi" optal jsem se rázně. „Winter" „Ach tak. Promiň nepoznal jsem tě. Tahe mi pomohl do třídy, pak na mě někdo začal mluvit a já řekl Tahohevi, aby šel, že to zvládnu. Urážel mě a tak. Začal jsem mu tedy hrát na nervy a praštil mě. Pak do mě začal bušit, a tak jsem ho praštil, díky čemuž jsem uviděl obraz, i když ve skutečnosti nevidím. Sundal jsem ho ze sebe, no a pak si přišel ty. Tož The End", pověděl jsem s lehkým úsměvem na tváři a pootočil k němu hlavu. „Proč máš zavázané obě oči", položil ruku na tu mou a já sebou cuknul. „Možná ti to někdy řeknu" „Proč ne teď?" optal se a ruku dal pryč z té mé. „Promiň, vím, že mi chceš jen pomoct, ale tak blízko si nejsme".

Od té doby semnou celý den nepromluvil, ale ani na minutu od lavice neodešel. Nikdo si mě nevšímal, ani mi to nijak nevadilo. I když jsem výklad jen poslouchal, nenudilo mě to. Den utekl rychle a konec školy byl téměř na dosah.

„Dnes vás výjimečně pustím o dvacet minut dříve. Máme poradu s učiteli, a tak můžete jít domů" zvolal učitel a všichni si začali balit. Vstal jsem, vzal svůj batoh a pomalu se vydal stejnou cestou k východu. Podle sluchu jsem věděl, že mi ostatní uhýbají, jen jsem nevěděl proč. Podvědomě jsem tušil, že jsem u schodů, jen jistota, kde přesně se nachází, nebyla úplně na místě. Zastavil jsem se na místě a zhluboka se nadechl. Udělal jsem krok za krokem, velmi pomalou chůzí a snažil se být klidný. Věděl jsem, že se blížím, když v tom do mě někdo strčil a já narazil do něčeho tvrdého a začal padat. Jsem si jistý, že to byli schody, na které jsem si tak snažil dávat pozor. Když jsem se dokutálel ze schodů až na zem, s velikou těžkostí jsem se posadil a držel se za hlavu. „Zasraný lišky" zaklel jsem a vstal. „Není ti nic?" optala se osoba mužského hlasu a já netušil, komu ten hlas přiřadit. „Nic ti do toho není" pověděl jsem až nasraně a snažil se dostat k východu. Někdo mě chytil za zápěstí a někam táhnul. „Pust mě!" křiknul jsem, když mě stále nepouštěl a zastavil se. „Jsi v pořádku?" „Kdo vůbec jsi, že na mě můžeš sáhnout" procedil jsem skrz zuby a opřel se o zeď kousek za mnou. „Nejsem nikdo, pro tebe určitě. Není ti nic?" optal se po chvíli. „Nic ti do toho není". „Vím, že není, ale neznáš mě, tudíž mi můžeš říct věci, které přátelům ne" „Nemám přátele" zastavil jsem ho ve větě. „Vlastně jo, jednoho mám, ale tomu to říct nemohu". „Mě můžeš". „Proč bych to dělal?" „Některé věci se lépe říkají někomu, koho ani neznáme", povolil jsem uši, které jsem měl podvědomě stažené a povolil ruce, které jsem měl na hrudi zkřížené. „V tom máš asi pravdu, ale evidentně ty znáš mě". „Ani tak moc ne, jen od pohledu". Pověděl klidně, jako kdyby to bylo čistě normální.