Neústupný

-16-

Anna s Romanem usedli na gauč, Lia s Jirkou si sedli na křesla a já seděl stranou na gauči. „Pojď blíže, nemusíš se bát, ani být nějak nervózní", prohodila Anna, která seděla blíže ke mně. „Ale mě to takhle vyhovuje". Řekl jsem a sledoval jejich reakci. „No tak dobře", jen mi odpověděli a hleděli na dále před sebe.

Něco je tu až moc podezřelé. Nikdo takhle milý být nedokáže, obzvlášť ne k někomu, jako jsem já. Nedává to smysl. Hodně mi to rotovalo v hlavě, proto jsem většinu času nedával pozor.

„Kristiane?" ozvalo se kolem mého ucha jako vítr a já sebou lehce cuknul. „Ano?" „V pohodě?" optala se Lia mile. „Ano, všechno je v pohodě", úsměv jsem oplatil Lie i Jirkovi, kteří se na mě mile usmívají.

Podepsal jsem papíry, které dokazují, že jsou nyní moji opatrovníci Roman s Annou. „My si ještě odskočíme, než vyrazíme domů" řekl Roman a společně s Annou odešli. Když byli pryč, Lia si ke mně přisedla a hned se začala vyptávat. „Tak co, jaké jsou tvé pocity?" „Abych byl upřímný, něco se mi na nich nezdá" sklopil jsem uši a sledoval, jak si Jirka přisedá po mém pravém boku. „Kdyby se ti cokoliv nezdálo, nebo ses tam necítil dobře, zavolej nám a my pro tebe přijedeme, dobře?" „Nejsem tak slabý, jak možná vypadám" „Ale vždyť to přece nikdo neříká" pověděl s hrdostí v hlase Jirka. „Za ty dva dny jsme viděli spoustu tvých stránek, včetně té dominantní" pověděla Lia hrdě a narovnala se. Převzal jsem si vizitku od Jirky, kterou mi podal a schoval ji do zadní kapsy od kalhot.

„Tak můžeme vyrazit?" objevili se ve dveřích ti dva a mě se z toho všechno začalo dělat nevolno. „Ještě počkejte prosím" pověděl jsem, vstal a přešel k malé Mie, kterou měla stále u sebe chůva na úplně druhé straně místnosti. Kleknul jsem si k ní a vrátil nos. „Tady ti vracím tvůj nos, jak jsem slíbil. Byla si moc statečná. Brzy se zase uvidíme jo?" lehce jsem ji přejel přes nos, vstal a šel k východu, než jsem uslyšel začínající pláč. Chůva vstala a začala s ní chodit po místnosti, ale její pláč stále neutichal. Vrátil jsem se tedy k ní a opět ji začal nosem lechtat. Pláč pomalu ustal, až přestal úplně. „Když zvládneš nebrečet do doby, než se uvidíme, dovolím ti vzít můj nos" poťukal jsem si na svůj nos a lehce na ni vypláznul jazyk. Smála se od ucha k uchu a chůva nevěděla co říct.

„Děkuju, že jste mi pomohli. Moc rád jsem vás poznal", usmál jsem se na oba a podali mi ruku. Já jen hleděl, chtěl jsem jim ruku podat nazpět, ale moje tělo se hnulo samo a objal je. Stáli jako opaření a když jsem je chtěl pustit, přitáhli si mě blíž. „Brzy se zase uvidíme Krisi", pověděla Lia. Podle hlasu musela mít slzy v očích. „Přesně tak, tohle není sbohem". Rozloučili jsme se, naposledy jsem zamával malé Mie, vzal věci a odešel s Romanem a Annou.

Nastoupil jsem k nim do auta a odvezli mě neznámo kam. Cestou nikdo nepromluvil a mě to dost vyhovovalo, aspoň jsem měl čas pořádně přemýšlet.

Zastavili u rodinného domku s pěknou terasou, na které už čekali dvě děti. Nebo spíše jedno dítě a jeden teenager. Vystoupil jsem, vzal si své dva batohy a přišel pomalu k nim. „Ahoj" zvolal jsem bez citu a čekal na odezvu. Všechno a všichni mi přijdou tak nahraní. „Čau, já jsem Pavel a tohle je moje mladší sestra Radka. Ty jsi?" řekl klidně, bez úsměvu i ruky. „Kristian".

Paní Anna nás všechny nahnala do domu, kde jsme se všichni usadili v obýváku. „Tak Kristiane, řekni nám něco o sobě" započala konverzaci Anna. „Co by jste chtěli vědět" „Co se ti stalo s okem" položil otázku Pavel s rukama přikovanýma na hrudi. „Stalo se toho hodně, takže" „Stalo se ti to během rvačky?" optal se znovu. „Ano, ale i ne" „Ty jsi rváč?" optal se Roman a zkřížil ruce na hrudi stejně jako jeho syn. „To by se tak nazvat nedalo" „Ale pereš se", stáhnul jsem uši k sobě. „Jen když je to nutné". „To by stačilo, přeci není na výslechu" pověděla Anna a podala mi menší papírovou tašku. „To je dárek pro tebe" dodala a já do ní nakouknul. Z papírové tašky jsem vytáhl čepici a nůžky s pilníkem. „K čemu?" lehce se mi naježil ocas. „Vy se za mě stydíte?" položil jsem to na stůl a tašku hned vedle něj. „Ale ovšem, že ne. Jen ty tvé nehty nevypadají úplně dobře a když si nandáš čepici, najdeš si i přátele" dodala a udělala divné gesto rukama, které vidím prvně. Jako kdyby se zasnila. „Ale já mám přátele. Nehty si ostříhat nemohu, je to část mě a to samé uši. Pokud je skryji, zazdím, co ve skutečnosti jsem". Pověděl jsem a chtěl vstát. „Ani nemysli na to, že vstaneš. Zůstaneš tady hezky sedět, dokud si ty nehty nějak neupravíš" řekl otec rodiny tvrdým hlasem. Stáhnul jsem uši k sobě a navzájem jsme se předháněli v ošklivých pohledech. „Pavle, vezmi svoji sestru dělat úkoly" řekla Anna, jako kdybych tu vůbec nebyl.