Neústupný

-23-

„Tak a jsme doma" s radostí v hlase vystoupila a jen mi otevřela dveře. Do domu jsem se také dostal sám a bez pomoci a nakonec se usadil v obýváku. „Tak co chlape, jak to šlo ve škole" obdařil mě Jirka otázkou i se svým mužským a lehce nadřazeným hlasem. „Je tu Lia?" „Ne, šla vzbudit Miu, proč se ptáš?" „Dobře. Nechtěl jsem ji to říct, ale ve škole mě zmlátili". Uslyšel jsem zvláštní zvuk, jako kdyby někdo něco drtil. „Tedy zmlátil, ale já mu to z části vrátil". Zvuk ustal a já lehce natočil hlavu. „Vrátil?" optal se nepatrně. „Jo. Nějak jsem ho praštil, když na mě seděl a bušil do mě, povalil se na zem a já začal vidět krvavý obraz, díky krvi, která mu šla z pusy. Ani sám nevím jak, dostal jsem ho plně obličejem k zemi a držel mu ruce rukou. Vymyslel jsem si báchorku, že když vlk kousne lišku, stane se z něj postiženec". „Stalo se ti to už někdy? Že si viděl i když si měl zakryté oči?" „Ne nikdy, proto mi to přišlo tak divné". „A o té ráně na hlavě, to je z toho jak tě bil?" „Jo tohle, to je když jsem šel k schodům a byl téměř u nich, někdo to mě strčil a já se z nich skutálel až dolů. Ale jsem v pohodě". „Dobře. No, určitě máš hlad, nedáš si oběd?" zeptal se a vstal. Seděl na koženém křesle, na něm je slyšet úplně všechno. „Jo, dám si rád", postavil jsem se a podvědomě se pokusil dojít do kuchyně. Udělal jsem jen pár kroků a silně do něčeho hlavou narazil. „Jsi v pohodě?" přiřítil se Jirka, ale to já už se sbalil na zem s velkým smíchem. „Nepraštil ses do hlavy?" „Odkdy je tu ta zeď?" se smíchem jsem vstal a prošel kolem ní. „Praštil ses do hlavy" zvolal se smíchem v hlase a šel kousek ode mě.

Nandal mi jídlo a položil ho přede mě. Vonělo to božsky. Po hmatu jsem hledal příbor, ale našel jsem jen lžíci. „Doufám, že ti to nevadí, dal jsem to do misky, aby ti to šlo lépe nabírat. Máš pečenou kotletu, brambory a sosík. Snad ti to bude chutnat". Pověděl a posadil se ke stolu po mém boku. Ochutnal jsem první sousto a nemohl uvěřit, jak je to dobrý. „Je ti vynikající" řekl jsem s plnou pusou a neměl dost.

Snědl jsem úplně všechno, opřel se do židle a začal si hladit břicho. „Podívej kdopak se nám to vrátil ze školy" ozval se ženský hlas za mnou. Otočil jsem se za ním a zakmital ušima. Dětský smích se objevil a já vstal od stolu. Přešel jsem pomalu až téměř k nim a po hmatu hledat Miu, která se stále lehce smála. Našel jsem ji a ona se plně zahihňala. „Našel jsem tě" zvolal jsem a převzal si ji od Lii. „Jak se máme? Vyspinkali jsme se do růžova? Hm?" ťuknul jsem ji prstem přes nos a usmál se. Sáhla mi na nos a lehce zmáčkla.

Přešli jsme do obýváku, kde jsme si nějakou dobu hráli. V tom mi něco došlo. „Jirko?" „Ano?" seděli tu s námi a dělali práci, mezitím co já zabavil Miu. „Kolikátého je dnes?" Chvíli bylo ticho, než opět promluvil. „Třiadvacátého, proč?" „Máte někde u sebe můj telefon?" „Je nahoře, skočím pro něj" zvolala Lia a už zmizela pryč. „Děje se něco?" „Jen se potřebuji ujistit ohledně jedné věci", lehký dupot po schodech značil Liu, která se vrací. „Tady je" položila ho na stůl, jenže to mě osobně bylo k ničemu. „Prosím odemknete telefon a přejděte do kalendáře". „Hotovo" pověděl Jirka zmateně. „Je tam něco napsané na následujících pár dní?" „Něco tu napsané máš" „A co" vyhrkl jsem ze sebe a přerušil ho tím. „Pětadvacátého tu máš napsané "Úplněk a Heet 2:32. Co je to Heet?" optal se a položil telefon na stůl. „To ne, kdy mi to mají sundat" poukázal jsem rukou na obvaz na obličeji a tajně doufal, že to bude ještě dřív, než to přijde. „Správně by si to tam měl mít alespoň do pondělí, ale pokud nebudou žádné komplikace, tak můžeš už v pátek". „To je pozdě. Moc pozdě". Zmatkoval jsem na místě, prudce vstal a Mia musela být blízko mě, jelikož netuším jak, ale poznal jsem, že padá na zem a rychle ji chytil. Držel jsem ji hlavu, aby se nepraštila a sám se praštil do ruky. Jen jsem zasyčel a dal Miu zpátky na gauč. „Jsi v pořádku Mio?" optal jsem se lehce a pohladil ji. „Proboha, není vám nic?" ihned jsem slyšel Liu s Jirkou, jak přiběhli k smrti vyděšení. „Mio, jsi v pořádku?" optal se Jirka. „A ty Kristiane? Není ti nic? Kam ses praštil" začala mě prohlížet Lia a to bylo poprvé, co jsem ucítil rodinnou lásku. Bolest ruky, jako kdyby plně pominula, ani tu vůbec nebyla. „Jsem v pohodě, co Mia. Nepraštila se nikde?" „Ne, vypadá v pořádku" pověděli oba naráz a já si oddechnul. „Díky bohu". Kleknul jsem si na zem a hlavu položil na gauč.