Neústupný

-42-

Nastoupil jsem do auta, připoutal se jen chvíli hleděl ven. „V pohodě?" optal se po chvíli Derek. „Jo, úplně". Snažil jsem se co nejvíc zahnat slzy, které se mi rvali do očí celou cestu domů.

Zaparkoval před domem, já vystoupil, vyndal Miu z auta a beze slova vešel do domu. „Kristiane, stůj na chvíli", zastavil mě Derekův hlas na půli cesty na schodech. „Co se děje", utřel jsem si již spadlé slzy z tváří, otočil se na něj a usmál se. „Vůbec nic. Všechno je v pohodě", mile jsem řekl a pomalu k němu přešel. „Pohlídáš ji na chvíli? Potřeboval bych si udělat úkoly", zalhal jsem, předal mu ji a sledoval jeho výraz. „Kdyby se probudila, zakmitej na ni ušima. Miluje to. Kdyby nepřestávala plakat, přijď". Řekl jsem klidně a opět cítil slzy. Než cokoliv stihl říct, já zmizel za rohem a zalehl do pokoje.

Usadil jsem se na postel a složil hlavu do dlaní. "Nemysli na to. Je to jen liška. Nic pro něj neznamenáš", stále si opakuji v hlavě a nejde přestat přemýšlet nad ničím jiným.

„Kdybych tam nenastoupil, nemusel bych tohle vůbec řešit", pověděl jsem skrz zuby. Sám nevím, co je to za pocit. Jestli zlost, bolest, nebo snad zklamání sám ze sebe, ale bolí to. Jen to pomyšlení, že už Wintera neuvidím. Ucítil jsem krutou bolest v celém těle, což mě donutilo lehnout si na zem v křeči. Podobná křeč mi připomínala stejná jako na úplněk, ale ten teď byl. Bolestí jsem zavřel oči a ta bolest stále sílila. Křečí jsem kopnul do skříně. Bolest, která se objevila hned, jakmile jsem kopnul do skříně, nebyl ani z poloviny tak velká, jakou jsem cítil.

Bolest utichala a já rozdýchával všechno co se teď stalo. Postavil jsem se, ale nebyl jsem ve své lidské podobě. „Co se to děje!" zavyl jsem a začal rychle zmatkovat. Byl slyšet dusot po schodech a já hned dal bojovou pozici a začal vrčet. Dveře se prudce otevřeli a v nich stál Derek mírně vyděšený, co se děje. Povolil jsem a začal kňučet. „Kristiane, to jsi ty?" „Pomoz mi!" ve vteřině se zarazil a hned na to já. Ani jeden se nepohnul, dokud nebyl slyšet brek ze zdola. Derek se otočil do chodby a já se rozeběhl ven z pokoje. „Kristiane, stůj!" jenže to já už stihl seběhnout schody a hledal Miu, která byla v obýváku a plakala. Pomalu jsem k ní přešel a usedl přímo před ní. „Krisi" zvolal slabě a šel pomalu ke mně. „Mie ublížit nesmíš" řekl a natahoval ke mně ruku. Já jen stáhnul uši, narovnal se a naštvaně se otočil zpět na Miu, která na mě hleděla svýma krásnýma kukadlama. Olíznul jsem ji tvář a lehnul si k ní. Pomalu se ke mně doplazila a lehla si na mé vlčí tělo. Derek jen stál s otevřenou pusou na místě a začal vytahovat telefon. Něco tam nacvakal a přiložil si k uchu telefon. „Ahoj, prosím tě, kdy přijedete? ". Lehce se vzpamatoval a prudce zamrkal. „Ne, všechno je v pohodě, jen přijeďte. Musíme si promluvit". Típnul to, opět něco nacvakal a dal si k uchu telefon. „Jo no, čau. Prosím tě, dotaz a je to dost urgentní", otočil se ke mně zády a já ho stále pozorně pozoroval. „Slyšel si někdy o někom, ať už to byla liška, vlk, nebo cokoliv jiného, že se proměnil mimo úplněk?" prohrabával si vlasy a jen se na mě lehce otočil. Chvíli jen hleděl a pak se zahleděl ven z okna. „Dobře, zjisti to. Pak zavolej". Mobil schoval zpět do kapsy a přešel k hlavním dveřím. Otevřel a v nich byli dva stíny. „Dereku, co se děje?" podle hlasu jsem hned poznal Jirku a také to byl on. Vešel do domu první a hned za ním Lia. Derek jen poukázal rukou, oba na mě pohlédli a hned se za mnou rozeběhli. „Co to tu dělá" pověděl Jirka naštvaně a já jen hlasitě zavrčel. „Jirko stůj" Derek se dostal ještě před Jirku, který byl každým krokem blíž a blíž. Nepřestával jsem vrčet, jejich pohledy se mi nelíbili. „To je Kristian" řekl jen a ustoupil z cesty. „Kristian?" pověděla slabě Lia a přešla před Dereka a Jirku. Vrčet jsem přestal hned, jakmile si sedla přede mně. „Jsi to opravdu ty" pověděla slabě a pomalu ke mně natáhla ruku. „Lio, tohle ne-", hlavu jsem dal blíže a nechal se pohladit. Začal zvonit telefon a já se rychle ohnal za zvukem. Začal jsem vrčet, až se i sám Derek leknul. „Klid, to je jen telefon", pověděl, ukázal telefon a pak si ho dal k uchu. „Zjistil si něco?" řekl do telefonu a odešel. Jirka hned za ním. „Krisi, co se stalo. Myslela jsem, že se proměníš jen při úplňku". Pověděla slabě a hladila mě po zádech. „Nevím, co se stalo. Přišel jsem do pokoje s velkými návaly emocemi a pak se to prostě stalo". Hleděla na mě tak zvláštním výrazem, který jsem nedokázal rozeznat. 

A jelikož jsou ty Vánoce, tak vydám dnes dvě kapitoly, snad se budou líbit 😊