Neústupný

-19-

Miu si převzala chůva a dala ji do postýlky. „Zítra je pondělí, zavolám do školy, že tenhle týden ještě nedorazíš". Pověděl Jirka, jako kdyby o nic nešlo. „Ne", řekl jsem spíše rázně a sklopil uši. „Chci tam jít" „Jsi si jistý?" ujistila se Lia. „Ano jsem" usmál jsem se a nějak tušil, že i oni se usmáli.

Nějakou dobu jsme si tak povídali, jaký život jsem měl a tak.

Pomohli mi dostat se do auta a odvezli mě k nim domů.

„Tak jsme tu" pověděla radostně Lia a pomohla mi vylézt. „Tady pozor na schody" upozornila mě a já pomalu našlapoval. Byli celkem čtyři, musím si to zapamatovat.

V domě bylo hezké teplo a příjemný vzduch. „Máš hlad? Nebo žízeň?" obdařil mě otázkou Jirka těsně vedle mého ucha. „Ne děkuju, jen už jsem unavený" pověděl jsem slabě. „Tak si pojď odpočinout. Teď bude dost schodů, tak opatrně, po tvé levici bude zábradlí, tak se ho chyť", jen jsem přikývl a začal lézt do schodů. Věděl jsem, že jsou oba zamnou a Miu mají v rukou. Stále spala. Přál bych si najít takovou rodinu dřív. Celkem dvacet šest schodů jsem vylezl a byl jsem v patře. Někdo mi zvedl ruku a položil na zeď. Podle hmatu jsem cítil futra a dveře. Někdo mi ruku opět vzal a položil ruku na kliku. „Tady budeš mít pokoj" pověděla Lia s nadšením v hlase. „Můj?" otočil jsem se k nim čelem. „Přesně tak" pověděl mile Jirka a položil mi ruku na rameno. Vydal jsem se do pokoje, pomalou chůzi a počítal u toho kroky. Přesně šest kroků jsem udělal, než jsem narazil do něčeho tvrdého. Podle hmatu jsem zkoušel poznat, co to vlastně je. Postel. Sednul jsem si na ni, a i tak ji nadále pohmatu poznával. „Krisi, kdyby si cokoliv potřeboval, stačí zavolat" pověděla Lia opodál. „Děkuju vám" „Neděkuj" řekl Jirka a uslyšel lehké zavření dveří. Zvednul jsem se z postele a sundal ze sebe určitě špinavé oblečení. Nechal jsem si jen trenky, lehl na měkkou a příjemnou postel, přikryl se a téměř do chvíle usnul.

„Krisi" někdo zašeptal a já se strašlivě polekal. Neuvědomoval jsem si, kde vlastně jsem, nic jsem neviděl a ani necítil povědomí pach. Vrčel jsem kolem sebe a bylo mi jedno, kdo tam vlastně je. „Krisi, to nic, to jsem já Jirka". Pověděl už známý hlas a já se pomalu uklidnil. Usadil jsem se zpět na postel. Ani sám netuším jak, ale nějak se mi podařilo postavit se na nohy. „Promiň, nejsem zvyklý, že mě někdo budí, navíc nic nevidím, další nevýhoda toho" „To je v pohodě, jen jsem tě přišel vzbudit do školy a přinesl jsem ti nějaké věci na převlečení", sáhl mi na ruku, se kterou jsem ihned cuknul. „Nechávám ti oblečení vedle tebe, budu čekat venku", pověděl po chvíli a skutečně odešel.

Pomohli mi a já i přesto na sebe nenechám sáhnout. Cítím se tak neužitečný.

Podle hmatu mi přinesl rifle, které šli lehce navléct, poznal jsem i triko, ale neměl jsem tucha, zda si ho správně nasazuji. Poslední byla mikina a tu jsem si nasadil určitě správně. Vydal jsem se ke dveřím a počítal každý krok. Dveře jsem našel dobře, aniž bych zakopl. To půjde. Otevřel jsem je a rukou ihned zastavil Jirku, který se nadechnul, aby určitě něco řekl. Rukou jsem se držel zdi, stejně jako včera a dorazil ke schodům. Krok po kroku, počítal jsem každý schod. Teď bych měl být už dole, teď se jen ujistit, zda jsem počítal správně.

V mojí hlavě se vyrojila věta "Malý krok pro člověka, ale velký krok pro lidstvo". Nad tím jsem se nahlas zasmál a nemohl se přestat smát. Sám nevím proč, přišlo mi to hrozně vtipné. Nikdy jsem se o to nezajímal a teď mě takováto fráze rozesměje. „V pohodě Kristiane?" optala se podle hlasu Lia. „Jo, úplně" se smíchem v hlase jsem odpověděl a už stál na pevné zemi pod schody. „Kudy teď" „Do tvého prava, tak deset kroků a jsi v kuchyni", jen jsem hrdě přikývnul a počítal každý krok. „Výborně, zvládnul si to a bez pomoci" nadšeně zatleskala Lia s Jirkou. Jirka mi pomohl si sednout ke stolu a něco přede mně položili. „Určitě máš hlad, snad ti bude chutnat" pověděla Lia s milým hlasem. Hledal jsem po hmatu, kde začíná a kde končí talíř. Příbor jsem nenašel, a tak jsem usoudil, že se to jí rukama. Zkusil jsem štěstí, abych si nezašpinil ruce úplně, tak jsem jen kousek po kousku jel po talíři a na něco narazil. Zkusil jsem to ohmatat. Poznat mi to nešlo, a tak jsem zkusil ochutnat. Bylo to křupavé, až jsem se lehce leknul. Toustový chléb s pomazánkovým máslem a vajíčkem na tom. „Je to výborné" zvolal jsem po chvíli, co jsem spolkl první sousto. „Opravdu ti to chutná?" ujistila se. „Ano, nečekal bych, že je takhle kombinace tak dobrá" odpověděl jsem hned, jakmile jsem to celé dojedl. Lehký smích, který byl po mém pravém bohu mě donutil se za tím otočit a nastražit uši. „Ahoj Mio" pověděl jsem a zářivě se usmál. Bylo slyšet divné cvaknuti, co značí foťák. Hlavu jsem otočil směrem, odkud zvuk přišel. „Promiň, ale když se na sebe tak hezky smějete, musela jsem to vyfotit, budeme mít památku do budoucna" pověděla s radostí a podle zvuku to položila.