Neústupný

-9-

Cesta utíkala docela rychle, dokud mě opět v půlce cesty neodchytnul Evžen i s jeho úsměvem, který mu po chvíli spadnul. „Ahoj" „Ahoj Evžene, ty bydlíš někde kousek? Nebo tu na někoho čekáš" „Bydlím i čekám. Čekal jsem na tebe", podrbal se na tváři a kopnul do kamínku na zemi. „Proč?" „Spíš jen pokecat. Jdeš?" ustoupil mi z cesty, abychom mohli jít spolu. Lehce jsem přikývl a rozešel se směr škola. „Ty, Kristiane" „Jo?" hleděl jsem v před a prohlížel si ulici. „Asi mi do toho nic není, ale co se ti stalo" „Co myslíš?" zasmál jsem se a snažil se zahnat jeho pochyby. Zní upřímně, ale nic mu říkat nechci a ani to neudělám. Pochopil jen z mého výrazu, že já mu nic neřeknu, a tak změnil téma.

„Dík za cestu, tak zase někdy" pověděl jsem klidně, otočil se na patě a chtěl se jít přezout. „Počkej" čapnul mě za levé zápěstí a já zavrčel bolestí. Rukou jsem škubnul tak rychle, že se pár okolních lišek chtěli začít bránit. „Nesahej na mě" zavrčel jsem mezi zuby a probodával ho pohledem. Otočil jsem se na patě a vzteky odešel, aniž bych mu dovolil vůbec promluvit. Přezul jsem se a odešel do třídy.

Cestou jsem schytal dost ošklivých pohledů, ale já je měl u ocasu a to doslova. Usedl jsem do lavice, zahleděl ven z okna a přemýšlel nad životem. Proč zrovna já se musel narodit do téhle doby, kdy mají nadvládu lišky. Proč jsem se musel narodit do téhle zkurvené rodiny, která mi nikdy nic nedala. „Hej" zvolal někdo třídou, ale já absolutně nereagoval. „Čokle" ozvalo se po chvíli a mě ihned došlo, že je to mířené na mě. Opět bez reakce. Někdo přešel před mou lavici, odsunul židli a usedl na lavici přede tou mnou. Kouknul jsem na něj a opřel se o židli. „Promiň, to si mluvil na mě?" řekl jsem s lehkým nezájmem. „Jo, vidíš tu snad jiného čokla?" „Já tu nevidím ani toho jednoho, vidím tu možná tak obyčejné koště, které má až moc nos nahoru. Myslím, že by potřeboval trochu shodit hřebínek". Čuměl na mě, jako kdyby nevěděl, co říct. Když zamrkal a došlo mu, co jsem právě řekl, zavrčel, vstal a přešel těsně vedle mé pravici. Cítil jsem z něho prudkou nenávist, a tak jsem vstal a podíval se mu do jeho očí, které byli o něco výše. „Myslím, že by ses měl naučit, kde je tvé místo". Zvolal skrz zuby a jak jsem zpozoroval i s rukama v pěstech. „Já to své znám a ty?" řekl jsem chladně a mírným úšklebkem, který mi jde skutečně skvěle. Něco mi říkalo, že už mu dost hraju na nervy, ale začal si. „Evidentně to své neznáš, nejsi nic, než jen podprůměrný chlapec", natahoval se dost rychle, že mi dá pěstí, jenže v tom bylo slyšet zvláštní vytí. Nebylo to vlčí, ale od lišek. Týpek přede mnou se prudce otočil do dveří, kde stál Tahe. „Neopovažuj se!" Křiknul a stáhnul uši k sobě. „A ty jsi jako kdo, že mi můžeš říkat co můžu a co ne" nadřazeně zvolal na Taheho, který byl dost jasně narovnaný a dával najevo, kdo tu vládne. V tom se otevřeli druhé přední dveře a v nich stál Winter s hodně naštvaným pohledem, který mířil na týpka hned přede mnou. „On je můj bratr, máš s tím snad problém?" Winter vkročil do třídy pomalou chůzí a sledoval jen jeho. „Em, Pane, já nevěděl, že máte bratra" lehce se začal třást. „Odejdi Marku", beze slova se lehce poklonil a hořce se na mě během toho podíval. Odešel a já se mírně znechuceně posadil zpět na židli. „Zasraná škola" zvolal jsem pod vousy skrz zuby a podíval se na Taheho, který přišel blíže. Winter se mezitím posadil a dělal svoje. „Dík Tahe" pověděl jsem mile s úsměvem na tváři.

Chvíli jsme jen tak kecali, než zazvonilo a Tahe odešel do své třídy.