Ochránce

44. kapitola

*Isabelle*

Už je to tady zase. Sedím v křesle vedle Alecova lůžka na ošetřovně Institutu už nejméně pět hodin. S neutuchajícím zájmem a starostlivostí ho pozoruji a čekám, až se probudí.
Spí tvrdě, ale neklidně, dýchá velmi ztěžka a občas ze sna zasténá. Mokré čelo mu otírám šátkem namočeným v chladné vodě. Z toho vyčerpání zřejmě dostal horečku.
Je tak bezbranný. Srdce se mi svírá strachem a něhou zároveň.

Sebastian nervózně přešlapuje na místě před Alecovou postelí, Larissa stojí opřená v koutě místnosti o studenou zeď s lítostí ve tváři. Nikdy předtím jsem ji takhle neviděla. Těžko říct, jestli její žal patří Alecovi nebo jeho špatnému rozhodnutí.

"Už je to dlouho," špitne Sebastian. "Probuď se, Alecu." Žádá ho o to samé, o co se v duchu snažím už celé hodiny.

"On se probudí. Potřebuje čas." Nakloním se k němu a jemně ho políbím na čelo, pak na tvář a nakonec do koutku rtů. Oči se mi zalijí slzami tolik, že se mi celý svět rozmaže, Alecova tvář ztratí tvar. Vidím jen šmouhy růžové, pleťové a černé barvy. Nechci své slzy mrknutím oka vyhnat ven. Musím zůstat silná a věřit, že bude vše zase v pořádku.
"Miluji tě," vzlyknu s dlaní přiloženou k jeho líčku.
Očima sklouznu dolů k jeho nové runě na paži. Všichni se tím směrem už několikrát podívali. Uzavřel dohodu, které bude později sám litovat. Je mi do pláče už jen kvůli rozhodnutí, které musel učinit. Nezaslouží si podstupovat žádnou z těch hrozných věcí, které se mu v životě dějí. Zaslouží si něco jiného, něco lepšího. Přála bych si mít tu moc, abych to mohla změnit, abych ho mohla zachránit. Jeho tvář se na první pohled zdá tak mladicky nevinná. Nikdo by neřekl, čeho je schopný, k jakým ohavnostem ho život přivedl, kolik let mu je doopravdy.

Uběhne další hodina, když si na Alecovi konečně všimnu pár nepatrných pohybů. Prvně pohne prsty, potom se mu zachvějí víčka. A nakonec, těsně předtím než otevře oči, sebou celý škubne.

"To vás všechny tak fascinuju?" Zachraptí namáhavě. Musím se zasmát štěstím, i když mě to krapet zamrzí, přestože vím, že slova nejsou mířená na mě. Alec by měl být všem okolo vděčný za to, co pro něj udělali, na oplátku se omluvit a především jim vysvětlit, co mělo znamenat uzavření té zatracené dohody.

Sebastian si jen odfrkne a vrtí přitom hlavou, ale dál jeho otázku i spolu s Larissou ignoruje.
"No konečně jsi s námi. Jak ti je?"
"Co Aiden?" zeptá se Alec, aniž by Sebastianovi odpověděl.
"Bude v pořádku," Seb zabloudí pohledem směrem k posteli, na které nehnutě leží Aidenovo zjizvené tělo. Alec blonďáka napodobí a podívá se na to samé místo. "Je stále v bezvědomí, ztratil hodně krve, ale ostatní životní funkce jsou stabilizované."
"A co moji chlapi?"
"Nic jim není. Larissa jim vymazala paměť."
"Fajn," zabručí Alec a prudce se posadí.
"Pomalu," chytím ho za rameno a snažím se ho jemně přitlačit zpět na lůžko. "Byl jsi několik hodin v bezvědomí. Může se ti motat hlava."
Alec mou starost však zcela ignoruje a bez dalšího otálení vstane z postele. Vystřelí jako šíp z kuše a popadne Sebastiana za lem trička, aby ho následně přitlačil ke zdi.
"Alecu!" křiknu a rozeběhnu se směrem k nim. "Co to děláš?!"
Larissa zůstává v rohu místnosti a jen šokovaně hledí na scénu, co se před ní znenadání odehrává.

"Kdys měl v plánu říct mi všechny ty sračky?! Hm?" prská Alec Sebovi do tváře.
Ten si to však dlouho nenechá líbit a přiloží do ohně své vlastní výčitky vůči Alecovi. "Proč si uzavřel tu zasranou dohodu?! Ohrozil jsi nás všechny, celou moji rodinu!"
"Ne! To ty jsi ohrozil Isabelle! Žili jsme si poklidný život, dokud ses neukázal ty a tvoji kamarádíčci!"
To je snad poprvé, kdy mi řekl celým jménem. Zarazí mě to, ale nenechám se tím rozhodit a nepřestanu na něj naléhat, aby Sebastiana pustil. "Jsi slabý, Alecu, máš horečku. Musíš si zase lehnout."
Nic. Neřekne ani slovo a dále se soustředí jen na terč před sebou.
"Tak poklidný život?! Tak říkáš zabíjení lidí za peníze?"
Alec rozzuřeně zavrčí a praští Sebastiana pěstí do obličeje.
"Alecu, ne!" Snažím se ho od Sebastiana odtrhnout, ale marně. "Larisso, pomoz mi!"
Ta ale jen stojí v koutě a lhostejně to celé divadlo pozoruje. Možná pláče, ale vzhledem k tomu, že je to Larissa, mě asi pouze klame vlastní zrak.
"Nepleť se do toho!" okřikne mě Alec, načež dostane od Sebastiana na oplátku i s úroky ránu do břicha. Vyrazí mu dech tak prudce, že mu vzduch vyletí ústy v podobě heknutí.
Alecovy oči potemní a v jakémsi transu praští se svým kamarádem o podlahu. Klekne si nad něj a zasadí mu další dvě rány do červeného obličeje.
"Prosím, přestaň!" Do očí se mi hrnou slzy. Dále se pokouším Aleca z bezbranného mužského těla shodit, ale on jako by mě vůbec neslyšel. Sebastianovi se podaří Aleca skulit vedle sebe a tentokrát se nad něj vyhoupne on, aby mu mohl rány oplatit.
"Tak přestaňte už!" Bezmocně přihlížím té hrůze a nevím co si počít. Všude samá krev a podlitiny. Jako kdyby se chtěli navzájem zabít. Ještě před pár hodinami byli přátelé.
"Prosím, Sebastiane, dost!" Soukám ze sebe mezi bezbrannými vzlyky.
Alec chytne Seba pod krkem a začne ho škrtit, aby se vyhnul dalším ranám do tváře. V ten moment Sebastian vytáhne zpoza opasku dýku a přiloží ji Alecovi ke krku. Zalapám po dechu. Podlomí se mi kolena a upadnu na zem. Nespouštím z nich oči. V duchu se modlím, aby to už konečně skončilo. Plíce mám sevřené, že se nemůžu ani pořádně nadechnout. Alec se vším přestane, ruce volně složí podél těla a propukne v smích. Za jiných okolností miluju zvuk jeho smíchu. Když jsem byla malá, dělala jsem vše pro to, abych ho mohla slyšet. Ale to, co slyším teď, není ten smích, který miluju. Je hrozivý, plný zoufalství a bezmoci.
"Jen do toho!" pobaveně sleduje Sebastiana, který se nad ním naklání, z tváře mu stékají pramínky krve a v roztřesených dlaních svírá dýku, kterou hrozí svému příteli. "Tak to udělej!" zařve, až sebou leknutím cuknu. "Zabij mě!"
Sebastian ještě hodnou chvíli hledí do Alecových zlatých očí zaplněných slanou vodou, která se mu v tenkých pramíncích spouští po tvářích, než vstane a dýku si zastrčí zpátky za opasek. Neřekne ani slovo, jen ke mně na vteřinu pohlédne, jako by se chtěl ujistit, že to zvládnu, a pak se rychlým krokem vyřítí pryč z ošetřovny.
Larissa stále nehnutě stojí na svém místě a necekne ani slovo. Nikdo nic neříká. Ani já, ani Alec. Ten leží na podlaze a pěstí si klepe do čela. Chce se mu brečet a řvát vzteky. Vše ale rychle potlačí, setře si z tváří slzy smíchané s krví a vstane. Bez toho, aniž by se na mě podíval, dokulhá k posteli, aby si oblékl tričko. Zřejmě má přeražené žebro.

Oba střelíme pohledem směrem ke dveřím ošetřovny, když se s třísknutím zavřou, jak Larissa nasupeně odejde, ale vzápětí své oči ukotvíme zpátky k podlaze.
"Jdeme domů," Alec mi podá ruku, abych se s jeho pomocí zvedla.
"To je vše, co řekneš?" Musím se ironicky zasmát. Tváře mám mokré a dalších tisíc slz čeká na vypuštění.
"Co chceš slyšet?"
Zůstanu mlčet. Sama totiž neznám odpověď na jeho otázku. Nevím, co přesně chci slyšet. Cokoliv - cokoliv, co by to všechno dalo zase do pořádku.
"Měl bys zůstat," nadhodím s ohledem na jeho momentální stav a vyhnu se tak své odpovědi.
"Řekl jsem, že půjdeme."
"Já nikam nejdu," můj hlas zní pevněji, než kdy předtím. Jsem rozhodnutá a nehodlám své přesvědčení měnit. Zvednu se ze země i bez jeho pomoci a vzpřímeně se mu postavím čelem.
Zřejmě překvapen tím, že mu odmlouvám, sebou škubne a pohlédne mi hluboko do očí, tak zpříma, až se skoro dotýká mé duše.
"Já se tě ale neptal," uchechtne se. Mám sto chutí mu jednu vrazit. Tohle není ten Alec, kterého miluju. Jako kdyby si na obličej nasadil masku. Přemýšlím proč. Proč se najednou chová tak chladně?
"Jsem dospělá a rozhoduju se sama za sebe. Zůstávám tady!"
"Proč? Co ti přelítlo přes nos?"
"Děláš si srandu? On ti pomohl, všichni tady ti pomohli! A ty Sebastiana na oplátku malém zabiješ? Mohl zabít on tebe. To je ti fuk? Je ti jedno, jak bych se potom cítila?"
"Pomohl? Tohle všechno se děje jen kvůli tomu, že se nám připletl do života! A ty moc dobře víš, že mi to není fuk, ale sama ses tak rozhodla. Rozhodla ses podstoupit to riziko, když ses vrátila z Kansasu. Každý den svého života se připravuju na smrt! Nikdy nevím, který den je ten poslední."
Jakoby mi do srdce vniknul ostrý nůž a za každým jeho slovem se zarýval hlouběji a hlouběji.
"Za to přece nemůže Sebastian, Larissa, nebo já, dokonce ani ty! Stalo by se to tak jako tak! Sebastian se ti snažil pomoct, chtěl, abys byl na setkání s tím kreténem připravený!"
"Proto mi tajil tak nepodstatnou věc, jako například to, že jsem dědic Institutu, nebo že mi ten grázl zabil rodiče?!"
"Chtěl ti to říct, jenom-"
"Jenom co?" Skočí mi do řeči. "Necekl ani ň! Možná, že bych se připravil lépe, kdybych to všechno věděl. Možná bych předešel tomu, abys byla malém mrtvá! Proč jsem asi kurva uzavřel tu dohodu? Neměl jsem na výběr! Nehodlal jsem tě ztratit!
Kdyby.. Pořád okolo mě všichni chodili jako v rukavičkách, vše prozrazovali jen na oko, a proč? Aby mi náhodou neublížili? Abych neměl trauma? Já jsem na hnusný věci zvyklej, od mala spoléhám jen sám na sebe, zabíjím zlý lidi. Nic z toho mě nerozhodí. Jenom lži od lidí, který si konečně dovolím pustit k tělu."
"Nikdo z nás nemůže za to, že tvoje dětství stálo za nic. To to moje taky! A věř, že bych udělala cokoliv, abych to mohla změnit. Ale nemůžu. A i přesto se k ostatním nechovám jako bezcitná zrůda!" blýsknu po něm očima s temperamentem stejně doruda nažhaveným, jako je ten jeho.
"Já, že se k lidem chovám jako zrůda? Kdo doprdele zachránil tvýho kamaráda? Každej jeden posranej den riskuju vlastní život jenom proto, aby ses měla dobře, abys byla v bezpečí. Nikdy jsem za to nechtěl nic na oplátku, ani slyšet posraný díky!" zasměje se s ještě větším zoufalstvím ve tváři. "To od tebe nebylo fér."
Na chvíli se zastydím za svoji drzost, ale nemůžu tomu pocitu podlehnout. Nejradši bych ho teď objala, omluvila se a na jeho hrudi se do syta vyplakala. Ale ne. Už nechci být ta, co se neustále podřizuje. Chci činit vlastní rozhodnutí, ať už se mu líbí nebo ne.
"Děkuju. Děkuju ti za všechno. Teď už jsem ale dospělá a zvládnu to tady sama. Klidně jdi, ale já chci zůstat."
"Fajn! Prosit se tě nebudu!"
Jeho tvrdost v hlase, jeho slova mě bolí. Pálí mě v očích, v krku a na hrudi, ale nemůžu se rozplakat. Ne teď, ne dokud je tady.
"Alecu!" křiknu ještě, když už se jeho dlaň téměř dotýká kovové kliky. Neotočí se, ale zastaví. "Dávej na sebe pozor."
"To ty na sebe dávej pozor," je to poslední co řekne, než opustí místnost. V hloubi duše jsem doufala, že zůstane. Ale teď je pryč. Odešel bez objetí, bez polibku, bez vřelých slov na rozloučenou. Vrátí se někdy? Uvidíme se ještě vůbec?

Sesunu se na křeslo, kde jsem seděla posledních několik hodin a propuknu v neutuchající pláč. V ošklivý, křečovitý pláč provázený škytáním a posmrkáváním. Potlačovaný vztek i smutek konečně odchází, ale necítím se ani trochu lépe. Cítím se jako nekonečná studna plná bolesti.

***

Doufám, že se vám dnešní část líbila.🖤

Budu vděčná za každý hlas nebo komentář.🤍

U další kapitoly, ahoj!🖤