Ochránce

18. kapitola

O čtyři roky později

*Isabelle*

"Jste si tím jistá?" ptá se mě ředitelka s pohledem upřeným na mou složku, "nemám nic proti tomu, když si chtějí studenti vzít rok volna, ale většina z těch, kteří hned po maturitě nepokračují ve studiu, se už na vysokou školu nevrátí," ustaraně ke mně vzhlédne, "a u vás by mě to obzvlášť mrzelo, jelikož jste velice chytrá a nadaná studentka."
Čekala jsem tuto odpověď. Proto vytáhnu z rukávu své další eso - žádost o odložení studia na vysokou školu. Dokument položím před ředitelku na starý, robustní stůl.
"Půjdu na vysokou, jenom ne letos. Jako hlavní obor jsem zvolila dějiny výtvarného umění a jako vedlejší grafický design."
Tato škola považuje umění za velice hodnotné, proto mě nepřekvapuje ředitelčin nadšený výraz. Někdy přemýšlím, jestli to Alec věděl, když mě sem vezl, nebo šlo o pouhou náhodu. 
"Oddálení nástupu však neznamená, že skutečně nastoupíte," podotkne a stáhne si brýle na špičku nosu, "ovšem, je to vaše volba."
"Nemusíte mít sebemenší obavy," ukážu k formuláři, "do budoucna tuto univerzitu  považuji za svou hlavní prioritu," snažím se působit přesvědčivě a uvážlivě.
Pokud chce žák ukončit studium předčasně, musí to schválit ředitelka, a proto se musím chovat tak dospěle, jak to jenom dokážu. Což znamená žádné povzdechy ani vztekání. 
"A co hodláte během tolika volných měsíců dělat?"
Pravda by jí přivodila šok, tudíž zodpovím svou připravenou lež: "Chtěla bych se věnovat dobrovolnickým činnostem pro muzea a umělce. Získat nějakou praxi a zkušenosti, abych byla na vysokou školu stoprocentně připravená."
Zatímco mě paní ředitelka pozoruje, v místnosti vládne hrobové ticho. Límeček smetanové košile mě škrtí u krku. Nejraději bych si svlékla sako a rozepla všechny knoflíky, jak se potím. 
Neznělo to moc nacvičeně? Napadá mě. Tento rozhovor jsem si totiž připravovala několik posledních dní se svou spolubydlící na koleji. Ta z mého plánu zrovna dvakrát nadšená není. Chce, abych zbytek školního roku strávila s ní. 
Proč musíš odjet? Vždyť přijdeš o tolik zábavy.
Protože musím.
"To se vám tady nelíbí?" zeptá se po dlouhém tichu ředitelka.
"Ale ano, líbí. Chybí mi má rodina."
Pozvedne obočí, "ve vašich složkách stojí, že žijete pouze se svým opatrovníkem, tuto rodinu myslíte?"
"Ano." 
Připravím se na lítostivá slova, kterými mě jistě obdaruje. Za ty čtyři roky, co jsem tady, za mnou Alec ani jednou nepřijel. Navenek to vypadá, že mě sem odvezl a okamžitě na mě zapomněl. Jenomže nikdo kromě mé spolubydlící neví o všech těch nekončících telefonátech pozdě do noci. I přesto mám však pocit, že se mi Alec vzdaluje. Nesmím se zmiňovat o mnoha věcech a o těch dalších se mluvit bojím.
"Budu k vám upřímná, Isabelle," odmlčí se, "všechny studenty zde na škole beru jako vlastní děti a velmi mi na vás záleží. Za poslední čtyři roky jsem sledovala, jak se měníte z dívky na dospělou slečnu. Musím uznat, že mi váš osobní posun v životě udělal obrovskou radost. Nebojím se, že byste na vysokou školu nenastoupila, jen se strachuji, že se chystáte vrátit do prostředí, které pro vás po emoční stránce není vhodné. Všimla jsem si, že vás za všechny ty roky váš opatrovník ani jednou nenavštívil. Určitě je váš domov pořád takový, jaký si ho pamatujete?"
"Můj domov je pořád stejný," ujistím ji, "ale i kdyby nebyl, chci se tam vrátit."
Jedním z důvodů, proč se chci vrátit domů, je, že potřebuji znát pravdu. Vidět vše na vlastní oči. Ujistit se, že se mezi mnou a Alecem nic nezměnilo. Chci zjistit, jestli mě tady odvezl doopravdy proto, abych byla v bezpečí, nebo zatím stojí něco zcela jiného. 
"Je to vaše jediná rodina?"
"Ano."
Přemýšlí. Zřejmě se chce vyptávat dál. "Není tu uvedeno jeho povolání," klepne na složku, "ani jeho dosažené vzdělání. Čím přesně se živí?"
Nejradši bych odpověděla, že jí do toho nic není. Potřebuju si však paní ředitelku naklonit, proto se vstřícně usměju a povím jí: "Vede rodinný podnik, jednu velmi úspěšnou restauraci."
Ředitelka cosi zamumlá. Má odpověď jí očividně moc velkou radost nepřinesla. Pak si sundá brýle a přitiskne si prsty na své úzké rty. Několikrát si po nich poklepe, jako by nad něčím usilovně dumala. 
O vztahu mezi mnou a Alecem vždy nemálo učitelů i studentů spekulovalo. Během let se mě na to občas, pokaždé velmi potutelně, vyptávali. Já jsem však věděla, že by to nikdo nepochopil. Aspoň ne někdo, koho jako malé dítě jeho vlastní rodina neopustila a nenechala na ulici. Alec mě zachránil a na ničem jiném nezáleží. Náš vztah není materiál do učebnic, ale přesto musím tyhle hloupé otázky trpět. 
Paní ředitelka stále váhá, a tak se na ni rozhodnu trochu přitlačit, "jsem vzorná studentka a mám výborné známky, také čistý záznam. Nikdy jsem neporušila školní řád. Dřela jsem, abych čtyři roky studia zvládla za tři a půl. Se vší úctou, paní ředitelko, tato škola už mi nemá co nabídnout."
Ne že by někdy měla. Můj domov je u Aleca. Otázka zní, jestli v něm ještě pořád najdu místo. Alecovi jsem se o návratu domů nezmiňovala. 
"Jen si dělám starosti, jestli jste si vybrala správnou cestu," pronese, zvedne pero a formulář o předčasné maturitě podepíše.
"Vážím si vašich obav, ale jsem si jistá, že jsem se rozhodla správně."
Tahle škola představovala pouhou odbočku v mém životě. Správným krokem je vrátit se domů k Alecovi.