Ochránce

34. kapitola

*Alec*

"Jdeme na to?" zazubí se Sebastian dřív než vejdu do místnosti a natáhne ruku s dýkou směrem ke mně.
Hala je prostorná jako taneční sál, téměř bez nábytku, přesto vás však na první pohled uchvátí její obrovská klenutá okna, naleštěná podlaha z černého mramoru a vysoké štukované stropy podepřené masivními kamennými sloupy. Tichem se rozléhají mé těžké kroky, když kráčím směrem ke svému trenérovi.
"Neztrácejme čas," uchechtnu se a zaujmu pevný postoj naproti něj. Vytasím své magické ostří. Stále jsem si na vzhled meče nezvykl. Podivně průsvitná čepel jako křišťál a ostrá jako skleněný střep, rukojeť vykládaná modrými kameny, a přesto tak lehký, jako bych jej držel v ruce odjakživa.
Rozhlédnu se kolem sebe a snažím se potlačit nervozitu, když zahlédnu Harryho i Larissu, kteří nás bedlivě pozorují. Vlastně na mě zírají moc upřeně na to, aby to působilo přirozeně.
"Snad se nestydíš," zasměje se blonďák a plácne mě přes rameno.
"Ne," odpovím okamžitě s narůžovělými tvářemi. Cítím se nesvůj a to mě děsí, protože jsem se nikdy před tím takhle necítil - rozpačitě a nervózně.
"Tak tedy začneme," usoudí Sebastian a zaujme bojový postoj. "Žil jsi na ulici. Umíš přežívat. Jsi silný a máš svou magii. Teď to vše jen musíš dostat na povrch."
Kývnu a bezhlavě se do něj pustím. On je ale mrštnější a hbitější, než jsem čekal. Dokáže aktivovat své runy a díky nim má v boji jisté výhody.

"Dost, dost! Mlátíš kolem sebe jako dítě, a navíc se moc soustředíš na horní část těla. Nemůžeš používat stejné taktiky jako při boji s civilisty. Bytosti, se kterými se dostaneš do styku, my všichni, s námi to s touhle technikou nevyhraješ," prosmýkne se pod mou nataženou paží a odzbrojí mě. "Použij nohy. Při každém výpadu bys měl využít horní i dolní část těla."
"Fajn," zamračím se s hlavou sklopenou jako pokáraný pes. Nejsem zvyklý, že mě někdo poučuje. Nemám to rád.
Špičkou své dýky mi zvedne bradu. "Znovu!"
Opět mi popraví postoj, a když se postaví naproti mě, provokativně se ušklíbne. Začínám mít pocit, že mě chce schválně vytočit. Nemůžu se dočkat, až mu z obličeje zmizí ten samolibej úsměv. Popravdě řečeno bych mu tu jeho držku nejradši rozbil, nebo alespoň vzal jeho dýku a přišpendlil mu s ní ruku ke stolu.
"Všiml jsem si, že je tady hodně pokojů a v každém z nich postel bez povlečení. Proč je tady tolik ložnic, když vás tu bydlí sotva deset? Myslel jsem, že tenhle Institut slouží spíše jako výzkumné místo, než jako hotel," zeptám se po chvíli, zatímco kroužíme okolo sebe.
"To je obytné křídlo. Zavázali jsme se poskytnout útočiště všem venesilům, kteří o to požádají. Můžeme tu ubytovat více než sto lidí."
"Ale většina pokojů je prázdná," podotknu.
"Lidé přicházejí a odcházejí. Když je to nutné, Rada nám přiřadí posily - vycvičené vojáky. Jakmile už nejsou potřeba, vrátí se na svá místa. Většinou jsme tady jenom my - já, Harry, Larissa, Jordan a ještě několik stráží," vysvětlí mi.
"To znamená, že je vás víc?" divím se.
Sebastian se zasměje, jako bych řekl něco vtipného. "Je nás tisíce. V každém městě se nachází jeden takový Institut se svými lovci, kteří své město hlídají a čistí ho od démonů z podsvětí. Všem nám ale velí Rada. Ta sídlí v Nysetu."
"V Nysetu?" udiveně zkřivím obočí, až úplně zapomenu, proč tady vůbec stojím.
"Soustřeď se!" okřikne mě blonďák, když mě málem propíchne dýkou a všimne si mé nepozornosti. "Ano, v Nysetu," zastaví se a pohlédne směrem ke stropu, jako by se zasnil. "Honosné skály porostlé zelení, ze kterých prýští závoje třpytivých vodopádů a prameny té léčivé vody dopadají do azurového jezera Isiz. Na vrcholku skal se tyčí majestátný palác s vysokými věžemi s výhledem na rozlehlé lesy. Takhle vypadá Nyset. Je to nádherná země. Přál bych ti, abys ji jednou mohl navštívit."
"Nikdy jsem o takové zemi neslyšel."
"Jistě, že ne," v jeho hlase zazní protivně nadřazený tón. "Civilisté o ní nemají ani ponětí. Podél hranic jsou ochranná kouzla."
"Není ani na mapě," poznamenám.
"Ve vaší mapě ne, v té naší ano. Představ si ji jako takovou malou zemičku vedle Francie."
"Předpokládám, že jsi tam už byl."
"Vyrostl jsem tam. Stejně jako většina z nás," jeho hlas zní neutrálně, ale cosi v jeho tónu napovídá, že by se tomuto tématu raději vyhnul. "Když jsme dost staří, přiřadí nás do nějakého Institutu. Jsme všude po světě, protože i démoni jsou všude."
"Většina z nás? Znamená to, že-"
"Ano," skočí mi do řeči, přestože jsem svou větu nestačil dopovědět. "V Nysetu ses narodil. Ale stejně jako ostatní vzpomínky, i ty na Nyset ti vymazali."
Trochu se mi stáhne hrdlo, a proto jen krátce přikývnu. Brzy pochopím, že i já bych se konverzaci ohledně této věci raději vyhnul a místo toho pokračoval v boji.