Ochránce

43. kapitola

*Alec*

"Doufám, že máš bouchačku," prohodí Mason pevně svírající volant černého SUV.
Neodpovím, jen se na něj nechápavě podívám. Jak bych u sebe nemohl mít bouchačku? Samozřejmě, že ji mám. Tak jako vždy, za každé situace.
Mason na okamžik ucukne očima směrem ke mně, ale vzápětí svůj zrak opět upře před sebe. "Co? Proč na mě tak čumíš?"
"Co je to, do prdele, za otázku?"
"Tak máš ji nebo ne?" trvá si na svém ten idiot.
Nasraně vytáhnu pistoli zpod bundy a natáhnu kohoutek, abych Masona trochu postrašil, ale hlavně proto, abych ho ujistil, že jsem zbraň vážně nezapomněl.
"Fajn," přecedí skrz zuby. "Potřeboval jsem si to ověřit. A co ty, Dylane? Máš glocka?"
"Se ví," vyhrkne Dylan s úšklebkem na tváři. "Seš posranej až za ušima," dloubne do Masona, který jen záporně zakroutí hlavou. Dylan má ale pravdu. Mason stárne a pomalu slábne. Není v moc dobrý fyzický kondici a řekl bych, že je na tom možná i mnohem hůř než nám, a především sám sobě, dokáže přiznat.

Dále projíždíme městem jako napůl zhmotnělí duchové. Deštěm rozpitá krajina mi dodává pocit klidu, který momentálně potřebuju asi ze všeho nejvíc. Do hlavy se mi vkrádají vtíravé myšlenky na Izzy. Už ji chci mít zase u sebe. Tyhle Masonovy akce, když jsem celý den mimo domov, jsou čiré utrpení, během kterého se můžu tak maximálně modlit, že když zase nad ránem přijdu domů, Izzy tam na mě bude čekat živá a zdravá.

Zničehonic, jako když udeří blesk z čistého nebe, se městem rozezní sirény, jejichž hluboké kvílení se odráží ozvěnou mezi budovami.
"Co to je?" ptá se Dylan strachem podbarveným tónem hlasu.
Nikdo mu neodpoví, neboť ani já ani Mason nemáme sebemenší ponětí.
Pozorně se rozhlížím ze strany na stranu, ale skla zmáčená dešťovými kapkami mi můj průzkum zrovna dvakrát neulehčují.
Na opačném rohu ulice se shromáždil hlouček lidí. Stojí jako solné sloupy se zděšením ve tváři. Většina z davu se v panice rozprchává a klid střídá vyděšený křik. Lidé se valí přes silnici jako splašená zvěř.
"Kurva!" Kleje Mason a prudce dupne na brzdy. "Kreténi! Mohl jsem je zajet, do hajzlu!"
"No tak jeď!" Křičí na oplátku Dylan na Masona.
"A kde mám podle tebe jet, ty idiote? Mám to napálit skrz ně nebo to vycouvat a nabrat je přitom do kufru?"
"Měli bysme vypadnout," usoudím, ale Mason jako by mě vůbec nevnímal. Přidá plyn a kličkami se prodírá skrz dav k místu, kde veškerá panika pravděpodobně započala. Podrážděně troubí, jak se snaží uvolnit si cestu, ale nikoho to nezajímá.
"To není dobrej nápad. Jeď na druhou stranu!" křičí Dylan, ale Mason ho ignoruje.

Zastaví až před polorozpadlou budovou, která ještě před několika okamžiky sloužila jako indická restaurace.
"Co tě to napadlo? Máme odsud zdrhat, ne tu zaparkovat!" nechápe Dylan a nevěřícně hledí na Masona. Ten mu však žádnou reakci neopětuje, protože jeho pozornost upoutalo něco zcela jiného. Něco, co se zřejmě nachází v místech té poloviční ruiny za Dylanovými zády.
"Co to do prdele je?" zvolá Mason a intuitivně šátrá po kapsách, aby vytáhl svou pistoli.
Podívám se tím samým směrem a málem se mi zastaví srdce.
"To ne," okamžitě rozrazím dveře auta a se zbraní v ruce se rozběhnu k budově.
"Kurva, Alecu!" volá za mnou Mason, ale jeho řev přehluší divoké tepání krve v mých spáncích.

Zatímco se rychlostí světla blížím kupředu, snažím se alespoň zběžně zmapovat terén. Uprostřed místnosti stojí prošedivělý muž s tvrdými rysy a přísnýma očima. Na tváři mu pohrává temný úšklebek, jeho postoj je nebojácný a suverénní. Je obklopen zlověstně vypadající černou mlhou, ze které jako by čerpal jakousi energii. Pevně svírá drobné zápěstí - zápěstí Izzy.

Rozhlédnu se pozorněji za zvuky, které ke mně doléhají z vrchního patra. Spatřím Sebastiana, jehož meč protíná houstnoucí mlhu zhmotňující se v jakousi entitu.
"Alecu!" všimne si mě a taky Masona a Dylana, kteří se řítí za mnou. "Larisso, postarej se o ně!"
Ze stínů se vynoří rudovlasá dívka s kamennou tváří a rozběhne se směrem k mým chlapům.
"Ne! Jsou se mnou," pokusím se ji zastavit, zatímco namířím zbraň mezi oči tomu grázlovi, který drží Isabelle.
"Jen je odvedu pryč," ujistí mě.
Všimnu si pohozeného mužského těla v rohu místnosti, kde ještě před chvílí stála Larissa. Je celý pokrytý krvavými šrámy, ale pravděpodobně se drží stále při vědomí. Nenapadá mě nic, co by ho mohlo takhle zřídit. Jako by ho někdo pořádně zbičoval. Ostatní lidé, kterým se nepovedlo uprchnout, leží mrtví v loužích krve všude okolo. Přesto, že jsem za svůj život viděl už spoustu mrtvol, krve a lidských vnitřností, udělá se mi zle. Ani jeden z nich si to nezasloužil. Byli pouze ve špatný čas na špatném místě a to se jim stalo osudným.