Ochránce

17. kapitola

*Alec*

Ve dvě hodiny ráno mě probudí hlasité vyzvánění telefonu. Kouknu pod polštář a několikrát po sobě zamrkám, než si přivyknu na záři displeje. Snažím se rozluštit jméno volajícího. Mason.
"Co je?" zamručím ospale.
"Já- mohl bys-" Mason zmlkne.
Posadím se, mobil si přidržím ramenem a navléknu si džíny přehozené přes okraj postele.
"Kde seš?"
"V práci."
"Někdo po tobě jde?"
Dlouho se neozývá a pak odpoví: "Zatím ne."
"Jsem tam za patnáct minut," hovor ukončím.
Nazuju si boty a přehodím přes sebe koženou bundu, pod kterou schovám zbraň. Než odejdu, nakouknu do Izzyina pokoje. Tvrdě spí. Pro jistotu nechám na stole v kuchyni krátký vzkaz, kdyby se probudila dřív, než se stihnu vrátit.

V hospodě je tma, jediné světlo vychází z malého okna kuchyně. Vchodové dveře jsou odemčené. Připravím si pistoli a přikrčím se. Tiše našlapuji po dřevěné podlaze a ostražitě pozoruju každý kout. Hlavní místnost je čistá, ale zezadu z kuchyně sem doléhají tlumené vzlyky. Sevře se mi žaludek. Narovnám se a rychlými kroky se rozejdu za zdrojem toho zvuku.
Rozrazím dveře a zůstanu stát s oněmělým výrazem. Na nerezovém ostrůvku leží Lilly, Masonova nejstarší dcera. Krátké, přiléhavé šaty má roztrhané na cáry. Na levé tváři se jí tvoří ošklivá podlitina, paže i stehna má posázené desítkami tmavých modřin a z roztrženého rtu jí po bradě stéká pramínek krve. Dušeně pláče, skoro jako by se nedokázala ani nadechnout. Emily ji hladí po rozcuchaných vlasech a na všechny rány nanáší bylinnou mast. Přitom jí šeptá nesmysly jako: "Neboj, to bude dobré."
Schovám zbraň zpátky pod bundu, "kde je Mason?"
Emily ke mně stočí pohled a pak škubne hlavou k únikovým dveřím, "venku. Prosím, uklidni ho, aby neudělal žádnou hloupost. Nezvládli bychom teď bojovat."

Masona najdu postávat u jedné ze starých dodávek za hospodou. Usilovně potahuje z cigarety, jako by v ní nacházel všechen kyslík světa. U nohou se mu povaluje dalších několik nedopalků.
"Řekni, co chceš dělat," pobídnu ho. Kdyby chtěl Mason bojovat, šel bych do toho, i přes všechno Emilyino rozmlouvání. Po incidentu s Loganem už nemá její slovo absolutně žádnou váhu. Jestli se Hunterovi nepostavíme teď, tak už nikdy.
"Nic," odhodí vajgl na zem.
"Nic?"
Vytáhne další cigáro. Oheň se mu v rukou nadmíru třese, "přesně tak. Hunter tvrdí, že na to měl právo," zavrčí znechuceně, "bude tady ještě pár dní. Brandon bere svoje holky někde do Středomoří, na menší dovču."
Brandonovým dcerám ještě neodbylo ani patnáct let. Polknu žluč, která mě pálí v krku. Dělá se mi zle.
"Musíme něco udělat," zakroutím hlavou.
"A co? Chceš zabít Huntera? Šli by po nás úplně všichni," rozmáchne pažemi, "tohle byl jeho test věrnosti a já prošel," ruka, ve které svírá cigaretu, se mu roztřese ještě víc. "Já prošel," zopakuje, než se zlomí v pase a vrhne před sebe obsah svého žaludku.
Odejdu. Musím domů. Hned.

Do bytu dorazím za pár minut, i když mi cesta připadala snad nekonečná. Izzy ještě pořád dříme. Rty má lehce pootevřené a její hluboké nádechy se rozléhají tmavou místností. Otevřu její skříň a vytáhnu cestovní tašku. Sbalím půlku jejího šatníku. Vyběhnu z pokoje, abych došel do koupelny pro Izzyinu kosmetiku. Když se vrátím s plnýma rukama, Izzy se rozespale posadí.
"Alecu, co se děje? Zaspala jsem? Už začíná škola?" zmateně si mne oči.
"Jedeme na výlet," oznámím jí, zapínajíc zip přecpané tašky. Rozsvítím stolní lampu vedle její postele a hodím jí džíny, "obleč se."
"Na výlet? Teď? Musím jít do školy."
"Jo teď. Teď hned."
"Ale-"
"Hned!" zařvu a třísknu pěstí do psacího stolu.
Vstane, kalhoty si tiskne k mému dlouhému tričku, ve kterém spává. Spatřím lesknoucí se slzy v jejích očích. Nikdy na Izzy nekřičím. Nikdy.
S pocitem viny se roztřesenou rukou zatahám za vlasy, "omlouvám se. Promiň mi to, ale musíme odsud vypadnout."
Neměl jsem se o ni začít starat. Měl jsem ji nechat na ulici, nebo jí dát do dětského domova. Mohl jsem udělat milión lepších věcí, než že jsem si ji přivedl k sobě domů. Třeba by ji našel někdo jiný a dal jí lepší domov i péči. Někdo, kdo se nemusí sprchovat třikrát denně, než se vrátí domů, aby vzduch, který Izzy dýchá, nezamořil pachem mrtvol a krve. Někdo, kdo nezná lidi, kteří by ji tak lehce obrali o nevinnost a zničili jí tím celý život.
"Pospěš si," promluvím chraplavě.
Navleče si džíny, tričko se jí přitom vyhrne a odhalí netknutou kůži a proužek bílé krajky. Zavřu oči, zhluboka se nadechnu a se zabouchnutím dveří odejdu.
Sotva opustím její přítomnost, rozbrečí se. Opřu se o světlou zeď a několikrát po sobě do ní udeřím hlavou, dokud neslyším nic než zvonění v uších. Nesnáším, když pláče. Mám nutkání ji začít hned utěšovat, ale teď musím být tvrdý. Nedovolit si to.
"Můžeme," oznámí, když vyjde z pokoje. Oči má červené, tváře zarudlé a mokré. Je tak zatraceně krásná.
Sám bych se nejradši rozbrečel. Ale místo toho popadnu tašku a přehodím si ji přes rameno.
"Jdeme," pobídnu ji.