Ochránce

31. kapitola

*Alec*

"Myslíš, že se vůbec někdy probudí?"
"Je to jenom civilista a jed démonů je silný. Musíme mu dát čas."
"Civilisti umírají rychleji, nemyslíš? Pořád dýchá."
"To možná proto, že to civilista není. Nepřijde ti zvláštní, že má na kůži runy, nebo že má Zrak?"
"Fajn, tak mu zkus aktivovat léčivou runu a uvidíme." 
"Larisso, víš, že je to riskantní!"

Čí to jsou hlasy? Pomyslím si malátně. Myšlenky mi hlavou protékají líně a pomalu jako med.
Musím se probudit. Ale nejde to. Mám pocit, jako by mi někdo sešil víčka k sobě. Skoro cítím, jak se mi trhá kůže, když pomalu otevírám oči a poprvé za několik hodin mrknu. Probudím se v prostorné, čisté místnosti. Víc ale rozpoznat nedokážu. Hlava mi třeští a před očima vidím pouze stíny.
"Probouzí se," zaslechnu, ale nevím odkud a komu hlas patří.
Pevně sevřu víčka k sobě a zase je rozevřu. Tentokrát si uvědomím, že mě obklopují postavy s velmi povědomým tetováním.

Kde to sakra jsem?

"Díky za účast, kreténe," ucedí rudovlasá žena opřená o rám postele.
S námahou se posadím. Bolí mě úplně všechno. Zamrkám, abych přivykl citlivé oči tomu náhlému přívalu světla.
"Larisso!" okřikne ji blonďák.
Až když spatřím jeho obličej, dojde mi, co se nejspíš stalo. Vzpomenu si na bar, temnou uličku a podivné stvoření. Na Izzy.
"Kde to jsem?" zeptám se, rozhlížejíc se okolo sebe.
Jsem uložený v posteli s lněným povlečením a kovovou pelestí, která je jen jednou z mnoha postelí v řadě. Vedle lůžka stojí noční stolek se džbánem, žínkou a sklenicí.
Všechny tři osoby k sobě pohlédnou. Pak plavovlasý chlápek utkví očima opět na mně, "v bezpečí."
Zamračím se, "jsem ve špitálu?"
"Ne, tohle je-" blonďák hledá správná slova, "soukromá ošetřovna."
Sáhnu si na bolavé rameno. Všimnu si obvazu a zarazím se. "Co se stalo?"
"Všechny si nás ohrozil, riskoval svůj život a přišli jsme kvůli tobě o jednoho simpluma! To se stalo," vyštěkne Larissa podrážděně.
"Tak dost," zachraptí kluk. "Teprve se probral."
"Simlu- cože?" zavrtím hlavou. "Hele, nechápu, o co tady do prdele jde, ale snažil jsem se jenom pomoct."
"Dostal jsi pořádně přes hubu a ta ruka," blonďák ukáže směrem k mému rameni, "je to jenom škrábnutí, ale chvíli potrvá, než se to zahojí."
"Nemá tady co dělat," promluví druhý muž s kudrnatými vlasy.
"Je jedním z nás," oponuje blonďák, "musí tady zůstat."
"Jak víš, že je jeden z nás? Kvůli tetování? To si může udělat každej druhej," žena si založí paže na prsou a se značným znechucením ke mně pohlédne.
"Proč jste mě teda nevykopli dřív než jsem se probral?" vrátím jí ten stejně znechucený pohled, kterým na mě civí ona.
"Mysleli jsme, že umřeš ve spánku," škubne jí horní ret.
Překvapeně zamrkám několikrát za sebou. Nejspíš jsem nečekal takovou upřímnost.
"Larisso!" zakřičí blonďák podrážděně.
"Promiň, že jsem tě zklamal," zaskřípu hlasem jako smirkový papír.
"Ona to tak nemyslela," ujišťuje mě kluk.
"Ne, má pravdu. Měl bych jít domů," vstanu a popadnu svou bundu přehozenou přes postel. Zkontroluju, jestli v ní najdu bouchačku, a pak zamířím směrem ke dveřím. Hlava se mi točí a tělo mám tak rozlámané, že sotva cítím končetiny.
"V žádném případě," blonďák mě zastaví.
Otráveně k němu vzhlédnu. "Nejsem jedním z vás. Vždyť ani neumím zabíjet ty divný potvory," před očima se mi opět vyobrazí to hrůzostrašné zjevení.
"Vidíš, říkala jsem to," ozve se ta ženská s uječeným hlasem. "Odejít ale nemůže, ví příliš mnoho."
Kluk po ní střelí varovným pohledem, kterým jí jasně říká, aby držela jazyk za zuby. "To protože je nezabije kulka," očima kmitne k místu, kde mě chladí ocelová hlaveň pistole.
"Fajn. Je mi jedno, co je zabije. Mám dost svých problémů a musím jít," natáhnu se po madle dveří, ale blonďák mi v tom zabrání.
"Ty to nechápeš," vyhledá mé oči. "Jsi v nebezpečí."
"Jo, to jsem každej den a teď se mi kliď z cesty," přecedím skrz zuby s narůstajícím podrážděním.
Spalující frustrace mě začíná bodat za očima. Vůbec nic z toho nechápu. Jsem zmatený. Hlava mi třeští, rameno mě pálí jako ďas. Strachuju se o Izzy. Připadám si jako blázen a možná blázen taky jsem. Myslím, že jsem se jím stal v momentě, kdy jsem překročil práh toho zatraceného baru.
"Nikdy se ti nestalo nic zvláštního, když ses naštval?" jeho věta podnítí mou zvědavost a zabrání mi v uspěchaném odchodu.
Vzpomenu si na incident v hospodě, když se mi rozsvítily všechny symboly na kůži a oči mě pálily pod žárem zlaté záře.
"Možná," odpovím neurčitě.
"Tak vidíš," on však mou neurčitou odpověď zřejmě prokoukl. "Jsi jedním z nás a musíš tady zůstat."
Jediné, co musím udělat, je vrátit se domů za Izzy. "Je mi líto, ale nemůžu."
"Vrať se i s tou holkou," naléhá na mě. Skoro až jako by mě o to prosil.
Znejistím.
Jak sakra ví o Izzy?
Čte mi snad myšlenky?
"To je nepřijatelné!" vypískne Larissa. "Je to proti všem pravidlům. Žádný civilista tu nesmí!"
Civilista?
"Nepleť se do toho!" okřikne ji kluk.
Zmateně pomrkávám mezi blonďákem a tou holkou. Ničemu z toho nerozumím. Přeju si, abych se z téhle noční můry co nejdřív probral.
"Špehovali jste mě?" obočí semknu pevně k sobě.
"Tak trochu. Svůj druh chráníme," poví kudrnáč.
"Druh?" divím se stále víc.
"Ano, jsme venesilové," usměje se.
"A ty nejspíš patříš k nám," dopoví blonďák.