Ochránce

22. kapitola

*Alec*

Čirá panika a děs nahradila mou krev v žilách před pár hodinami, když jsem vytáhl mobil a zjistil, že se ta zelená tečka nenachází v Kansasu, ale na kraji tohoto města.
Zrovna jsem byl tři hodiny jízdy odtud, abych získal zatracenou zásilku, o kterou mě požádal Mason. Trvalo, než jsem se vypořádal s několika chlápky a neměl jsem čas podívat se na telefon. Ten jsem vytáhl až cestou zpátky. Když jsem se vrátil do města, Izzyino auto už parkovalo blok od restaurace.
Porušil jsem nejméně sto dopravních předpisů, jenom abych se sem dostal co nejdřív. Pohlcoval mě neutuchající strach o Izzy. Všichni si ji opět připomněli a nováčci, kteří o ní do teď neměli ani tucha, se o ní náhle dozvěděli. Okamžitě ji potřebuju dostat zpět do Kansasu.

"Vyhodili tě?" ptám se. Musí to být jediný důvod, proč se vrátila domů. Po čtyřech letech placení školného vím, že jí zbývá ještě zbytek jednoho pololetí. Měl jsem vše do puntíku naplánované. Kansas a pak léto na nějakým nóbl místě v Evropě. Na podzim by nastoupila na vysokou. Poslal jsem jí hromadu brožur s různými univerzitami. Když nad tím teď tak uvažuju, nikdy se o žádné z nich nezmínila.
"Ne, úspěšně jsem odmaturovala."
"Opravdu?" překvapením málem zakopnu o vlastní nohu, "jak to? Vždyť-"
Skočí mi do řeči, "maturovala jsem předčasně. To na mě nejsi ani trochu hrdý?"
Prohlížím si ji se zatajeným dechem. Neviděl jsem ji naživo tak zatraceně dlouho. Trochu se změnila. Její obličej je o něco štíhlejší, obočí užší a rty má měkčí a plnější. Rozepnuté knoflíčky její košile odhalují křehkou křivku klíční kosti a jemnou prohlubeň hrdla. Černé legíny jí pevně obepínají a tvarují postavu. Postavu, na kterou jsem se celé ty roky snažil zapomenout.
"Ale jsem, jsem na tebe moc pyšný," vydoluji ze sebe přes knedlík v krku.
Kéž bych ji mohl mrknutím oka proměnit zpátky na tu malou holčičku, která mi sahala sotva po pás, tu, která ve mně neprobouzela touhu po věcech, na které bych neměl pomyslet ani podvědomě. V duchu si vrazím facku.
"Proč jsi mi nenapsala?"
"Napsala," zamumlá.
Znovu si zkontroluju mobil. Zpráva mi přišla teprve před pár minutami. Operátor musel zřejmě něco pokazit. Izzy zničehonic hlasitě zívne.
"Promiň, nevšiml jsem si," vrátím telefon zpátky do kapsy.
Popadne mě za paži a unavenou hlavu si položí na mé rameno. Ztěžka polknu. Tělo mám najednou neobvykle rozpálené a srdce se mi divoce rozbuší.

Dojdeme k autu, které je snad až po střechu nacpané věcmi. Otevřu jí dveře spolujezdce a počkám, až se posadí, pak za ní dveře zabouchnu. Mám obrovskou radost, že budu mít Izzy zase doma. Připomenu si však, že je to jen dočasné. Brzy musí zase odjet.
"Vybrala sis nějakou vysokou školu z těch brožur, které jsem ti poslal?" zeptám se, když se posadím za volant.
"Nejspíš ano."
Takže studium na univerzitě nezavrhla. Nejspíš odmaturovala předčasně, aby mohla nastoupit dřív na výšku. Vždycky byla chytrá. Očividně jsem si dělal starosti úplně zbytečně. Nevrátila se domů natrvalo. Přijela jen na pár dní, a pak půjde dál svou cestou. Daleko od tohoto města, od mé práce, od všech těch hrozných lidí a ode mě. Z toho pomyšlení mě zamrazí. Škubnu sebou, abych ten pocit setřásl, on však nezmizí. Zbytek cesty mlčíme. Izzy je unavená a lehce podřimuje. A já bojuju se zmatkem a vlastní provinilostí. Kdybych otevřel pusu, v jedné chvíli bych jí přikázal, ať okamžitě odjede, a v další prosil, ať zůstane.

Zaparkuju na jednom z volných míst. Když vystoupím, málem narazím do vrátného, který přiběhl, aby nám otevřel.
Izzy mu úsečně kývne, "říkala jsem vám, že tady bydlím."
Obličej vrátného zrudne. Nechápavě se zamračím, "co se stalo?"
"Slečna neměla žádný důkaz, že tu bydlí," vysouká ze sebe nervózně.
Pohledem střelím k Izzy, "kde máš klíč?"
Protáhne se a opět zívne, "nenašla jsem ho. Odjeli jsme odsud tak rychle, že jsem na něj úplně zapomněla. Vlastně jsem ani netušila, že ho budu potřebovat."
Zahanbeně vrátnému kývnu. Nemůže za to. To já bych si zasloužil dostat pažbou. Ztratil jsem přehled o Izzy, dovolil jsem, aby strávila čas s lidmi, kterýma pohrdám, a zabránil jsem jí vrátit se domů.
"Omlouvám se," zašeptám.
Pokrčí rameny, "jsem unavená. Vynosíme ty věci až zítra?"
"Postarám se o to. Všechny zavazadla vám vynosím," navrhne vrátný, aby celé to nedorozumění co nejdříve urovnal.
"To by bylo skvělý," prohlásí Izzy.
Nejradši bych něco namítl. Její věci by měly zůstat v autě, protože zase brzy odjede. Ale teď je příliš utahaná, než abych se s ní dohadoval. Navíc nikomu jinýmu do těchto záležitostí nic není.

Pobídnu ji k výtahu. Horká, krásná hromádka se ke mně přivine a zhluboka se nadechne, jako by nasávala mou vůni. Tou mojí zvrácenou hlavou se honí tucet nevhodných představ o tom, jak ze sebe dostáváme s pomocí těla toho druhého veškerou frustraci. Rychle ty myšlenky zaženu. Vždyť je to Izzy. Je to moje holčička, ne nějaký předmět. Neměl bych jí věnovat takovéto myšlenky.
Když se dveře výtahu na našem pátém podlaží otevřou, čekám, až Izzy vystoupí. Ale ani se nepohne. Zadívám se na ni. Oči má zavřené a růžové rty lehce pootevřené. Pravidelně oddychuje. Musela být tak unavená, že usnula vestoje. Sehnu se a zaháknu paži pod jejími koleny. Obejme mě kolem krku a zašeptá něco jako: "Jsem ráda, že jsem doma. Miluju tě."
Moje slabošské srdce se nadme.
Odnesu ji do bytu. Podaří se mi odemknout, aniž bych ji upustil. Opatrně ji položím na postel. Její pokoj vypadá pořád stejně, jako když odtud před čtyřmi roky odjela. Nad psacím stolem visí korková nástěnka, na které jsou zavěšené naše společné fotky. Na stole je pohozený fialový hřeben, sešit matematiky a pero s pírky. Polštáře jsou načechrané a květinový přehoz úhledně urovnaný. Každý týden jsem tady chodil utírat prach a natřepávat polštáře.
Posadím se vedle postele a hlavu si opřu o hranu matrace. Nechám jí tenisky i všechno ostatní oblečení. Nemůžu riskovat, že bych se omylem dotkl její holé kůže. Izzyiny uvolněné prsty leží jen pár centimetrů ode mě. Nejraději bych jí do dlaně vtiskl hlavu a opájel se jejím teplem. V zadní kapse mi zavibruje telefon. Nejspíš mi píše Mason.
Vstanu. To upozornění mi připomene, proč musí Izzy odjet.
Měl bys tady zůstat. Našeptává mi můj vnitřní hlas.
Možná tě bude potřebovat.
Přinutím se odejít. Nesmím si na její přítomnost zvykat.
Každodenní návštěvy v jejím pokoji, videohovory a zprávy - jen díky tomu se mi podařilo přežít poslední čtyři roky. Bude mi to muset stačit i v budoucnu. Jinak to zkrátka nejde.

***

Tak jak se vám líbila dnešní kapitola?🖤

Budu vděčná za každý komentář nebo hlas.
Děkuji.🤍

U další části, ahoj!🖤