Ochránce

36. kapitola

*Isabelle*

Vzbudím se kolem páté ráno. Podívám se na Aleca. Leží na zádech jako obvykle, zamotaný do přikrývek. Paží si zakrývá obličej, jako by chtěl zablokovat i to slabé světlo přicházející oknem. Dýchá pravidelně, lehce. Silná hruď se mu pohybuje nahoru a dolů.
Vzpomenu si na náš včerejší rozhovor a sevře se mi žaludek. Musím se přenést přes skutečnost, že Alec nikdy nezestárne a nikdy mě nebude milovat tím způsobem, jakým já miluju jeho. Musím se vzdát představy, že by jsme jednou mohli být pár. Už jsem zkusila snad všechno a nejvíc ze všeho mě uvnitř ničí, že mě pořád dokola odstrkuje. Jsem vystrašená, závislá a skoro nepoužitelná, když není někde poblíž. Už to takhle dále nejde. 
My dva nikdy nebudeme spolu.
Vždycky se kolem něj motaly davy žen. Žen, které jsou hezčí než já, s melodickými hlasy. Ženy, které používají šminky, nosí módní oblečení a upravují si své lesklé vlasy. Holky, které už měly sex a ví, jak používat své tělo jako zbraň, když chtějí nějakého kluka dostat.

Se slzami v očích opatrně vstanu, popadnu své šortky z cestovní tašky a vyplížím se ven z Alecovy ložnice. Rozhlédnu se chodbou. Panuje zde mrtvolné ticho. Když se budu pohybovat dostatečně tiše, určitě se mi podaří nepozorovaně proklouznout do mého pokoje. Udělám sotva pár kroků po spoře osvětlené chodbě, než si všimnu pohupujícího se stínu naproti schodiště. V šeru chodby působí  pohyb téměř přízračně. Srdce mi poskočí leknutím. Chci se otočit a rychle se vrátit k Alecovi, ale svaly mi náhle vypověděly službu. Se zatajeným dechem pozoruji blížící se stín. Postavu. Až jakmile spatřím záplavu rudých vlasů, poznám, kdo to je.
"Larisso?" špitnu.
"Isabelle, co tady děláš?" zeptá se. "Jak to, že už nespíš?"
"A co tady děláš ty?" opáčím vlídně.
"Vzbudili mě ti chlapi."
"Jací chlapi?" divím se, rozhlížejíc se okolo sebe. Nikoho jiného tady nevidím.
"Já nevím. Zaparkovali před Institutem. Chodí pořád dokola a očumují to tu, jako by něco hledali."
"Jak vypadají?" ptám se.
"Máme je na kamerách," naznačí, abych ji následovala.
Sejdeme schody do ústřední místnosti Institutu. Držím se jí v patách. Zastavíme před podlouhlou obrazovkou připomínající plazmovou televizi. Larissa párkrát přejede po monitoru ladným pohybem prstů, čímž se nám naskytne pohled na okolí budovy. Vidím Alecovo auto, kolem kterého se ochomýtá několik postav. Nejde jim vidět do obličeje. Zadívám se na obraz pozorněji. Jeden z těch mužů mi někoho připomíná.
Kožená bunda?
No jasně. To je Mason. A hned vedle stojí Brandon.
"Já je znám," vyhrknu.
"Znáš?"
"Jo, jsou to Alecovi přátelé."
Slovem přátelé jsem si zase tak jistá nebyla, ale nevěděla jsem, jak jinak je nazvat.
Kolegové? To zní divně.
Zajímalo by mě, co tady dělají. Možná nás hledají. Alec byl jedním z jejich nejlepších mužů a najednou se jen tak vypařil. Určitě jim schází, mají o něj strach.
"Nemají tady co dělat," zavrčí Larissa.
"Řeknu jim, že jsme v pořádku. Myslím, že pak odjedou."
"Isabelle, můžou být nebezpeční. Co když Aleca zatáhneš do problémů?"
Na chvíli se zamyslím. Jistá rizika existují, to ano, ale nemyslím si, že by Mason nebo Brandon Aleca zradili. Mason je Alecovi velmi blízký a tolikrát se mu snažil pomoct. 
"Neboj se," vydoluju ze sebe lehký úsměv.
"Fajn. Řekni jim, ať už sem nelezou. Když uvidím, že jsou pryč, dostanu tě zpátky dovnitř."
Vlídně přikývnu. "Díky."

Když vyjdu ven na ztichlou terasu, muži bouřlivě diskutují. Zhluboka se nadechnu a sejdu schody. 
"Masone?" promluvím opatrně, ale dost hlasitě na to, aby mě slyšel.
Všichni tři muži se otočí směrem ke mně. Brandon, Mason a další, kterého nepoznávám.
"Isabelle?" opáčí po chvíli ticha a pomalu se rozejde směrem ke mně. "Kde je Alec?"
Pokud to Mason neví, pak to ani vědět nemá. "Je v pořádku," odpovím nepřímě.
"Schováváte se v té zřícenině?" podívá se za mě.
Nadechnu se, abych odpověděla, ale naštěstí si včas uvědomím, že Mason ani ostatní nemají Zrak a dům za mnou je chráněn kouzlem. Rozhodnu se mlčet.
"Holčičko, nemůžeš tady zůstat. Je to nebezpečné," zatváří se zdrceně, jako by mu na mně záleželo.
"Jsem v pohodě," ujistím ho.
Oči se mu zvláštně zalesknou. Masonova přítomnost mi začíná být krapet nepříjemná. Náhle z něj mám divný pocit, až se mi zježí chloupky na krku. Chci vypadnout, otočit se a utéct zpátky dovnitř.
"Proč jste tady? Alec se musí vrátit," přistoupí blíž, jako by vycítil můj strach.
"Těžko se to vysvětluje," sklopím hlavu k zemi. Jeho temné oči mě probodávají skrz naskrz.
"Nejde mi to do hlavy. Co tady děláte? Chce přejít na druhou stranu? Moc dobře ví, že to nejde," přistoupí ještě o krok blíž.
"Já... Nevím..." Nemůžu dýchat.
"Moc mu na tobě záleží, že ano, Isabelle?" Teď už je jen kousíček ode mě a jeho chladný úsměv se mi utahuje kolem krku jako ocelová smyčka. "Divila by ses, kde všude má Hunter oči."
"Hunter?" docvakne mi to. Chystám se vycouvat, ale než se stačím vzpamatovat, uslyším hluboké uchechtnutí a ucítím ho i na zátylku, když mi ústa přiklopí ruka v kožené rukavici. 
"Promiň, Bell," zašeptá Mason a kývne k postavě za mnou.
Kousnu ho do dlaně, i když vím, že mi to nepomůže, protože ji chrání hrubá kůže rukavice, jenže se odmítám vzdát bez boje. V plicích mi dojde dech. Chlap mě odhodí na zem jako kus hadru a já dopadnu zády na štěrk.
"Dylane!" křikne Mason, načež se ke mně opět přiblíží tmavé ruce.
Vykopnu nohou a rozháním se rukama kolem sebe. "Co to sakra děláte?" zařvu na ně.
Ten muž mi podebere nohy a snadno si mě přehodí přes rameno. "Masone!" křičím na něj.
"Drž už hubu," promluví Dylan a odnáší mě na širokých ramenou směrem k černému SUV.
Sleduju, jak otevírá zadní dveře auta. 
"Zavaž jí pusu," promluví někdo.
"Cože?" prudce otáčím hlavu ze strany na stranu. "Ne!" zavrtím hlavou.
Dylan mě hodí na zadní sedačku, kde mě kolem pasu obemkne silná paže a přisune si mě blíž k sobě. Zaječím jako malá holka, právě když se mi někdo snaží omotat pásku kolem úst. Z očí mi vytrysknou slzy. Zhluboka dýchám - nádech, výdech. To je vše, co slyším. V autě panuje hrobové ticho, zatímco klesá pod váhou nastupujících lidí. Hrudník se mi zvedá. Mám strach. 
"Nebreč a chovej se hezky. Když uděláš, co se ti řekne, skončí to dobře," promluví Dylan hned vedle mě. Celá ztuhnu.
"Na něco se tě zeptám," ozve se Mason zepředu, "odpověz mi popravdě, protože odtamtud, kam tě vezeme, se nemusíš dostat živá. Dylane, odhrň jí tu pásku."
Jeho drsné prsty mě štípnou do kůže, když se dotkne mé jemné pleti. "Kam mě vezete?" zeptám se ve spěchu naštvaným tónem.
"Do bistra," odpoví Brandon.
"To mě tam chcete oddělat? Proč? Mohli jste to udělat rovnou!" vyštěknu.
"A tady to máme," zamumlá ten protivný hlas vedle mě.
"Sklapni, Dylane," vyprskne Mason. "Zpátky k mý otázce. Kde je Alec? Když nás k němu zavedeš, ušetříme tě." 
Nic jim neřeknu. Ublížili by mu. Jestli si myslí, že Aleca zradím, jsou na omylu. "Nevím, kde je. Opustil mě," zalžu.
"Tomu nevěřím," zasměje se.
"Věř si, čemu chceš. Říkám pravdu," trvám si na svém.
"O tom pochybuju. Alec by tě neopustil. On ne," brblá si Mason spíše pro sebe. "Viděli jsme tam jeho káru."
"Tu jsem řídila já. Odjela jsem. Nechtěl mě už u sebe v bytě. Nemám kam jít a na tom místě, kde jste mě našli, jsem přespávala. Hledala jsem nějaký lidi, místo, u koho bych mohla přečkat noc. Ráno jsem chtěla zase vyrazit, ale našla jsem tam vás."
Jakmile domluvím, modlím se, aby mým lžím uvěřili. Rozhostí se krátké ticho. Znervózňuje mě to.
"Aleca znám déle než ty, Isabelle. I kdyby tě nechtěl u sebe v bytě, zařídil by ti jiný domov. Nenechal by tě na ulici, tím jsem si jistý," hlasitě mlaskne.
Snažím se to nějak zachránit. Přemýšlím nad další lží, ale dřív než se vůbec stačím nadechnout, Mason mě předběhne. "Už dost výmyslů. Buď nám řekneš pravdu, nebo si na Aleca počkáme v hospodě. Vsadím se, že hned jak zjistí, že jsi pryč, začne tě hledat."
Možná, že mě hledat bude. Bude mi to dávat za vinu. Bude naštvaný a taky zklamaný kvůli mé neopatrnosti, ale není jisté, zda mě najde. A i když mám ukrutný strach a přála bych si být s ním, v bezpečí, doufám, že ho nikdy nenapadne vrátit se do bistra. Sice nestárne, ale není nesmrtelný. Nepřežila bych, kdyby se mu něco stalo, navíc kvůli mně.