Ochránce

14. kapitola

*Alec*

Když jsem brouzdal v uličkách supermarketu, nestačil jsem se divit všem těm věcem, které Izzy na lístek napsala. Je to nedávno, co jsem si všiml, že se mi záhadně ztrácejí jednorázová holítka a až teď mi docvaklo, že za jejich mizení může ona. Hodím teda balení růžových holítek do košíku k odličovacímu mléku a vodě na pupínky. Nikdy jsem si na Izzyině pleti žádného nevšiml. Přijde mi proto ta zázračná voda naprosto zbytečná, ale svojí holčičce bych dal všechno na světě. Vše, co si jen přeje.
Je to, jako by to bylo včera, když jsem jí kupoval gumové bonbóny a barevné sponky do vlasů. A teď stojím v obchodě a ani nevím, k čemu polovina těch krámů vůbec slouží. Začínám si pomalu uvědomovat, že Izzy doopravdy dospívá a stává se z ní žena. Nerad si to však přiznávám. Bojím se dne, kdy dosáhne dospělosti. Bojím se, že mě jednou opustí. Nedokážu přestat myslet ani na fakt, že zatímco ona bude stárnou, já zůstanu takový, jaký jsem doposud. Při té představě mě zamrazí.

U regálu s vložkami stojím při nejmenším už půl hodiny. Vůbec si nevím rady. I po důkladném prostudování všech popisů na zadní a přední straně, jsem stále stejně zmatený.
"Můžu vám nějak pomoci?" vytrhne mě z myšlenek něčí hlas blízko mého ucha. Cuknu sebou a pohlédnu k prodavačce s vlídným úsměvem.
"Vlastně jo," podívám se zpátky k regálu, "těmhle věcem nerozumím."
Zasměje se, "předpokládám, že jsou pro vaši přítelkyni."
Zkousnu si vnitřní stranu tváře a jemně kývnu. Nemusí vědět, pro koho jsou a ani jaký máme mezi sebou s Izzy vztah.
"Vzala bych tyto," podá mi fialový balíček, "klasika."
"Díky," hodím je do košíku a rozejdu se k pokladně.
"Vaše přítelkyně je odvážná, když vás posílá na takové nákupy," podívá se na obsah mého koše, který držím k ruce.
"Dělám to pro ni rád," řeknu pouze a vyskládám svůj nákup na pohyblivý pás. Poté zaplatím a vyrazím domů. Za Izzy.

*Isabelle*

Vejdeme do prostorného obchodu s nádhernými večerními šaty. Honosný křišťálový lustr uprostřed místnosti se třpytí na míle daleko. Nikdy před tím jsem o tak luxusní obchod ani nezavadila. Muž u vchodu v černém obleku a s přísným výrazem v obličeji mi krátce přikývne a Alecovi věnuje ostražitý pohled.
"Neměli bychom jít někam jinam?" zeptám se Aleca při pohledu na samý přepych. Jsem zvyklá na obchody plné věšáků a figurín, tady to vypadá spíše jako výstava oblečení slavných módních návrhářů. V každém koutě jsou umístěny čalouněné pohovky a taky si zde můžete objednat šampaňské nebo výběrovou kávu.
"Ne, paní Greenová říkala, že by sis šaty měla koupit tady."
Chůva v našem životě funguje jako vědma. Cokoliv řekne, Alec ji okamžitě poslechne. A právě proto jsme teď tady, abychom koupili šaty, které potřebuju na ples, kam ani nechci jít.

Před námi se objeví prodavačka ve smetanových šatech s balónovými rukávy, "dobrý den. Co pro vás mohu udělat."
Nic. Otevřu pusu, abych jí sdělila přesně toto, ale Alec mě předběhne: "Potřebuje šaty na školní ples."
Čekám, že se bude věnovat hlavně Alecovi, jako to dělají všechny ženy, když spolu někde jdeme, ale k mému překvapení k Alecovi sotva vzhlédne.
Osloví mě, "máte nějakou představu?"
"Chci, aby byly černé. Jako na pohřeb," zamručím.
Alec obrátí oči v sloup, "je jí patnáct, takže by ty šaty měly podle toho taky vypadat."
Dáma přikývne na náznak, že jej slyšela, ale oči ze mě nespustí: "Určitě najdeme něco, co se vám i vašemu otci bude líbit."
"Ne, on není-" spustím, ale nakonec to nechám plavat. Udivuje mě, že by si vůbec mohla myslet, že jsem Alecova dcera. Alec vypadá přeci tak mladě. Připadá mi, jako by snad ani nestárnul. Mám nutkání neustále všechny opravovat ohledně mého vztahu s Alecem, ale snažím se to potlačovat, protože mám pocit, že tím pokaždé raním jeho city. Avšak nejsem připravená mu říct, co skutečně cítím. Že jsem zamilovaná až po uši a chci s ním provádět všechny ty hříšné věci, které dělají moje spolužačky se svými kluky, nebo to alespoň tvrdí. Jenomže to by Aleca nejspíš zabilo. Nepřežil by to.
Než se stačím zasnít ještě víc, prodavačka mě uchopí za loket a táhne mě snad až na samý konec obchodu.
"Posaďte se, pane. Já zatím vezmu-" odmlčí se a čeká, až ji doplním svým jménem.
"Isabelle," odpovím.
"Já vezmu Isabelle do šatny."