They don't need to understand

23. Kapitola

V ten den, kdy jsme se měli potkat v parku, volal Andymu náš právník, aby mu řekl, že Tom všechno nechal stáhnout a že vyčkají. Doufala jsem, že to jejich vyčkávání ukončí naše odpolední schůzka. Andy si naplánoval, že vezme děti ke svým rodičům a odpoledne se měl sejít se zbytkem kapely, aby si děti užili všechny strejdy, dokud jsou tady. Byla jsem ráda, že to udělal, protože kdyby se měli kluci dívat na to, jak se chystám a jak jsem z toho nervózní, vyvolalo by to u nich otázky, na které jsem nebyla připravená jim odpovídat. Vydala jsem se do parku o dvě hodiny dřív a sama se po něm procházela, abych si utřídila své myšlenky v tom, co všechno chci Tomovi říct a co bych si měla nechat pro sebe. Sama jsem se přes tu zradu přenesla a bylo už na čase, abych se po takové době, začala chovat jako dospělá, a ne jako ublížená puberťačka.

„Ty jsou pro tebe." Vítal se se mnou, když jsem se dostala k soše. Podával mi přitom kytici slunečnic.

„Děkuji, to jsi nemusel."

„Já vím, ale chtěl jsem."

Překvapilo mě, jak zvláštně dobrou náladu má i to, jak se mnou měkce mluvil. Uvědomuješ si, že v tuhle chvíli závisí všechno na tom, co ti řeknu a jak se domluvíme. Dobře, to je dobře. To znamená, že by to mohlo jít podle toho, jak si představuji, nebo aspoň bez zbytečných hádek na veřejnosti.

„Jak se vám daří?"

„Vlastně velmi dobře." Odpověděla jsem a usmála se na něj. „A co tobě?"

„Taky. Tedy aspoň v tom pracovním životě, ten druhý stojí za nic."

„To mě mrzí."

„Ne, nemrzí. Říkáš to jen proto, že to vyžaduje společenská slušnost, ale myslíš si, že mi to tak trochu patří."

„To tedy ne. Vážně. Nejsem žádná zákeřná potvora, i když si to o mě asi myslíš."

„Víš, že jsem si o tobě nikdy nemyslel nic špatného."

„Hm."

„Jak se mají kluci?"

„Dobře. Jsou zdraví a daří se jim ve škole i v tom ostatním."

„To jsem rád. Kde vlastně jsou?"

„S Andym u jeho rodičů."

„Tak to budou mít určitě hezký den."

„Doufám v to."

„Dáme si kafe?"

„Můžeme. Když ho na mě nebudeš lít." Dodala jsem se smíchem, když jsem si při pohledu na kavárnu vzpomněla na naše úplně první setkání. Překvapilo mě, že se taky smál.

„Slibuji, že ne."

Objednali jsme si kafe s sebou. Oba jsme cítili, že to, o čem se budeme bavit by mělo zůstat jen mezi námi. Nechtěli jsme, aby nás někdo slyšel, ne kvůli nám, ale kvůli dvojčatům.

„Myslím, že teď už jsem připravený na tvoje vyprávění." Mrkl na mě, když jsme se dostali zpátky do parku.

„Já vlastně nevím, co bych ti měla vyprávět. Stejně oba víme, že pravdu už tušíš."

„Možná. Ale rád bych si toho poslechl víc, když už jsi souhlasila s tím, že se mnou budeš po tolika letech mluvit."

„O čem to mluvíš? Co si chceš poslechnout?" ptala jsem se nechápavě.

„Váš příběh. Chci slyšet o tobě a o Andym. Několikrát jsem se na něj ptal Doriana potom, co se tu zjevil jako duch pomsty a on mě odbyl s tím, že není na něm, aby mi řekl váš příběh. Tak bych ho chtěl slyšet teď."