They don't need to understand

1. Kapitola

Opřela jsem si hlavu o ten malou kousek překližky, který byl hned vedle zamlženého okna. Od chvíle, co můj vlak vyjel z nádraží ve Filadelfii, do něj vytrvale bušili kapky deště a způsobily, že nebylo vůbec vidět ven. Tak moc jsem nechtěla odjet zpátky, ale muselo to tak být. On odjížděl a já ve městě nikoho jiného neznala. Vlastně mě ani nepřekvapilo, když odmítl mě v tomhle městě nechat samotnou. Stejně bych se za pár dní musela vrátit zpátky do New Yorku. To bylo moje město. Měla jsem v něm práci a rodinu.

Zvýšila jsem hlasitost na sluchátkách, abych hudbu víc slyšela. Zavřela jsem oči. Cítila jsem se hrozně unavená. Jako kdyby mi chyběla ta energie, kterou vyzařovali. Bude pro mě těžké přestat, na tenhle skvělý víkend, myslet. Bylo to tak zvláštní, že i po tolika letech jsme si zachovali své přátelství, to pouto, které nás pojilo od střední školy a vytvořilo z nás nerozlučnou partu kamarádů. Příliš jsme mezi sebe nikoho nepouštěli, ale když se jednalo o mého mladšího brášku Doriana, bylo to snadné. Stejně k nám vždycky tak nějak patřil a když na to došlo, byla jsem v tom věku, kdy jsem chtěla dělat za každou cenu něco, co mé rodiče šokovalo a naštvalo. Otec to příliš neřešil, ale výraz mé mámy nikdy nezapomenu. Protože ho nasazuje vždycky, když na kluky přijde řeč. Ani jeden z té pětice nesměl překročit práh našeho domu, ne že by si s tím dělali nějak starosti, pokaždé, když ke mně lezli oknem. Matčina nenávist k mým kamarádům se zhoršila ve chvíli, kdy táta umřel.

Koukej mi hned zavolat zpatky!

Trcim tu, Iane, kde jsi?!

Děkovala jsem té divné SMS zprávě, která mě vyrušila z mých myšlenek a přehlušila tak zpěváka, který zpíval o rebelské lásce. Odesílatelem bylo neznámé číslo. Chtěla jsem ji smazat, ale přišla mi příliš zoufalá na to, abych ji nechala bez odpovědi.

Prosim, zkontroluj si to číslo.Nejspis spatny prijemce :)

Nečekala jsem, že by přišla ještě nějaká odpověď, a tak jsem na telefonu vypnula zvuky a vrátila si sluchátka na uši. Čekali mě dvě hodiny cesty. Dost času na to, abych si mohla odpočinout. Ty probdělé noci se na mě podepsali a já pochybovala o tom, že budu zítra schopná se zvednout z postele. Obzvlášť, když vím, že mě zítra čeká jeden z těch matčiných dýchánků a dlouhý seznam výčitek, který pro mě má vždycky připravený, ohledně mého života.

Omlouvam se, ze jsem otravoval.

Dekuji :)

Hrozně jsem se lekla, když se mi telefon rozvibroval v ruce a skoro ho upustila. Usmála jsem se, když jsem viděla na display jeho jméno. I přesto, že už mě nemohl vidět, jsem cítila, jak se mi hrne krev do tváří.

„Ahoj, babe, jaká je cesta?" ozval se tím svým sexy nakřáplým hlasem a ta puberťačka uvnitř mě se tetelila blahem. Tohle oslovení bylo jím vytvořené jen pro mě. Nikdy nikomu takhle neříkal.

„Ahoj, jsem si jistá, že s vámi by byla o něco méně nudná." Postěžuji si a slyším, jak se na druhé straně směje.

„S tím souhlasím. Taky si myslím, že balení by s tebou bylo zábavnější, babe."

„V tom s tebou nesouhlasím. Kdybych tam zůstala všechno bys tam nechal."

„No a. Věř mi, že si dokážu představit asi tak milion jiných věcí, co bych s tebou dělal raději."

„Nech toho." Odpověděla jsem se smíchem a střelila pohledem po postarším muži, který seděl kousek od mě a mohl tak slyšet, co říká.

„Nenechám. Oba víme, že bys raději byla tady než se vrátit do tvého nudného živote beze mě."