They don't need to understand

24. Kapitola

Měla jsem ze schůzky s Tomem skutečně dobrý pocit. O to víc jsem se děsila toho, co se stane až to řekneme dvojčatům. Několik dní jsme to pořád řešili, snažili se vymyslet to, jaký nejlepší způsob pro to zvolit. Ale čím víc jsme o tom mluvili, tím bylo jasné, že pro to asi nejlepší cesta není a vyhnout jsme se tomu nemohli. Tušila jsem, že Tom bude ochotný čekat dny, možná i týdny, ale rozhodně ne další měsíce a roky. Kéž by to šlo jinak. Přála jsem si ještě ve chvíli, kdy jsme s dvojčaty seděli v mé pracovně a horkotěžko jim to vysvětlovali. Nic nás nemohlo překvapit víc než jejich reakce. Vzali to jako nové dobrodružství, a protože Toma znali z rodinných oslav a měli rádi jeho filmy, vlastně v tom neviděli žádný problém. Pořád dokola nás několik dní ujišťovali, že jsou v pořádku a že nás mají rádi, až mě potom každá taková jejich věta rozbrečela.

I Tom byl ochotný spolupracovat tak, aby to pro děti bylo, co nejlepší. Takže několik prvních schůzek proběhlo u nás doma. Nakonec to všechno fungovalo líp, než jsem si dokázala představit. Kluci byli s Tomem jednou za čtrnáct dní na víkend a pravidelně za nimi v týdnu jezdil, když mu to pracovní vytížení dovolilo, když ne, řešili jsme to všechno individuálně, aby s nimi mohl být. Rychle jsme si na to všichni zvykli a k soudu jsme vůbec nedošli. Po deseti letech od té chvíle, co jsme se rozešli jsem měla pocit, že fungujeme jako rodina. Napravení našeho vztahu s Tomem, mělo vliv na všechny okolo, i na Emmu s Dorianem. Návštěvy u nich se stali příjemnější, protože přestal být problém v tom, abychom se s Tomem nepotkali. Ve chvíli, kdy jsem poprvé viděla Toma s dvojčaty, jako otce se syny jsem to obrečela. Jejich podoba byla, takhle, když byli vedle sebe patrná víc, než jsem si, kdy připustila. Byla jsem Tomovi vděčná i za to, že do jejich plánů vždycky zahrnul i Tea. Nemusel to dělat, ale chápala jsem, že to od něj bylo vděčné gesto vůči Andymu. Andy se s Tomem naučil vycházet a stali se z nich docela rychle kamarádi, kteří neměli problém si spolu děti předávat, nebo si dát pivo na zahradě, když čekali až s dětmi přijedu.

„Babe?" přišel za mnou jeden den do pracovny Andy.

„Ano?"

„Potřebuji si s tebou o něčem promluvit.".

„Co se děje?"

„Já vím, že toho teď bylo hodně s dvojčaty a Tomem, nechtěl jsem tě tím zatěžovat, ale někoho jsem poznal a já..."

„Vím o tom, Andy. CC mi to nechtěně řekl už před několika týdny. Pokud chceš být s ní, nebudu ti dělat žádné problém, jestli se bojíš toho. Nechám tě jít."

„Ne, to vůbec ne, babe. Vím, že taková nejsi a nikdy jsi nebyla. Já se ze CCho zblázním, Nechtěl jsem to řešit, myslel jsem, že je to něco chvilkového, ale já se do ní skutečně zamiloval."

„Moc ti to přeju, Andy. Skutečně. Udělám cokoliv. Víš, že jsem tvým dlužníkem za tohle všechno." Postavila jsem se před něj, abych mu mohla položit ruce na ramena. Usmál se na mě, když mi položil ruce kolem pasu, aby mě mohl přitáhnout k sobě.

„Děkuji ti. Zatím nechci nic měnit, pokud by ti to nevadilo. Nevím, jestli to cítí stejně a budoucnosti jsme spolu nemluvili. Nerad bych dělal zbytečné zmatky. Jen mi přišlo fér, abys o tom věděla. Navíc, ani si nechci představit, jak to budu Juliet vysvětlovat."

„Je to na tobě, Andy. Přizpůsobíme se ti. Až budete vědět, že spolu chcete být. Najdeme si s klukama nový dům."

„Ne, ať už to bude jakkoliv, nechám vám dům. Je to domov našich dětí."

„Dobře. Děkuji ti za všechno, i za to, že jsi mi to řekl."

„Vážně jsem čekal, že to bude horší, těžší, ale hrozné to bylo jen v mé hlavě. Vážím si, že spolu můžeme jednat na rovinu, doufám, že to tak zůstane."