They don't need to understand

11. Kapitola

Probudilo mě rytmické pípání. Otevřela jsem oči a dívala se do stropu nad svou hlavou. Kde to jsem?

„Babe?" ozval se vedle mě pološeptem Andy. Otočila jsem se za jeho hlasem. Jeho modré oči byly trochu červené a obličej pomačkaný, jak tady nejspíš, celý zkroucený spal.

„Andy? Kde to jsem"

„Jsi v nemocnici."

„Proč? Co se stalo?"

„Někdo tě pobodal, když ses s tím sráčel hádala na ulici, babe. Hrozně jsi mě vyděsila. Překvapilo mě, že jsem stále tvůj nouzový kontakt." Řekl a letmo se na mě usmál.

„Teď jsem vážně ráda, že jsi to ty. Mít tu mámu by bylo peklo. Kde je?"

„Je mi totálně u prdele, kde je. Co ti udělal, babe?"

Neodpověděla jsem mu. Otočila jsem hlavu na druhou stranu, než jsem se nadechla, abych mohla něco říct.

„Kde jsou kluci? Jsou tu taky?"

„Jsou tady všichni. Jsou na hotelu. Přijeli chvíli po mě, ale nechtěli nás tu všechny nechat. Měl bych ti poděkovat. Díky tobě jsem otestoval limity svého auta."

„Ty jsi blázen, víš to?"

„Možná, ale seru na všechno a na všechny, když jde o tebe. Co ti provedl, že jsi byla bez bot na ulici, babe?"

„Mluvil si s Dorim?"

„Jo."

„Ten to to už řekl, ne?"

„Jo, ale chci to slyšet od tebe. Ať vím, za co ho zabiju."

„Přistihla jsem ho v mé vlastní posteli s nějakou blonďatou krávou. Chápeš to, podváděl mě. U mě doma!" zavzlykala jsem a schovala si obličej do dlaní. Cítila jsem, jak mě opatrně objal.

„Au."

„Promiň, babe." Vyhrkl a rychle mě pustil.

„Nemusíš se mi omlouvat. Věř mi, že tahle bolest není nic, v porovnání s tou, co cítím uvnitř. Nevím, co mám dělat, Andy. Nedokážu už se tam vrátit, ale jsou tam všechny mé věci."

„S tím si dokážu poradit. Odpočiň si, prospi se, vrátím se později."

„Andy!" zavolala jsem za ním, ale on už byl pryč. Místo něho do pokoje přišel Dorian. Příliš se mi vracely vzpomínky na podobnou situaci a měla jsem strach z toho, co všechno by Andy mohl udělat. Nechtěla jsem, aby se dostal do nějaké průšvihu, znovu kvůli mně. S Dorim jsme si chvíli povídali, než jsem začala hlasitě zívat a on mě nechal samotnou, abych si odpočinula. Nevím, kolik uběhlo času, než mě probudilo otevření dveří. V pokoji bylo šero, i tak jsem poznala Toma, který dveřmi prošel do pokoje.

„Zlato?"

„Co tu děláš?"

Namáhavě jsem se nadzvedla na posteli, i když to bolelo, ale ta bolest ze zranění mi bránila v tom, abych nebrečela už jen při pohledu na něj.

„Nerozuměl jsi tomu, když jsem ti řekla, že už tě nikdy nechci vidět?!"

„Potřeboval jsem se ujistit, že jsi v pořádku. Tvůj bratr ani ti potetovaní magoři mě k tobě nechtějí pustit."

„Ti potetovaní jsou mý nejlepší kamarádi. Vidíš, že mi nic není a teď vypadni!"

„Prosím, maličká, udělal jsem chybu, nech mě to vysvětlit."

„Ne. Už mi tak nikdy neříkej. Nemůžu se na tebe ani podívat, Tome. Nechci slyšet tvoje výmluvy, které sis za tu dobu připravil. Běž pryč a nech mě na pokoji."